v smysl života, až ke svetectví tragická Karolina Svetlá
loučí se na podzim 1862 s básníkem navždy.
Nesetkali se již, ač do smrti obepínaly oba úzké hradby
téhož města a těsnější zdi týchž všetečných přátel.
Neruda neodvážil se ani jako lyrik osloviti důvěrně její
drahé, citové ženství. Přijímal však s rytířskou
vděčností ona poselství, jež v motivickém jinotaji a
epickém přepodstatnění svých románů mu Karolina
Světlá posílala o stálé přítomnosti svého bolestného
pramotivu. My víme jen, jak obdivoval se v knihách
těch umělkyni, nedotýkaje se vztahu k ženě ani pIa.
chou a obraznou nápovědí. I pohled, jímž Karolina
Světlá ze zeleného svého vězení na Karlově náměstí,
téměř třicet let po rozchodu, poklonila se pohřebnímu
průvodu Nerudovu, byl hrdě a tragicky mlčenlivý.

47