~e kdesi hluboko pod jalovou vrstvou marné
ironie a vražedné sebeanalysy zpíval stříbrným
hlasem ryzí pramen citové něhy a posvěcené
lásky. Bylo jen třeba, aby k drsně zryté a zdivočilými

úponky pokryté skalní stěně přistoupila čistá,
vznešená bytost ženská, měl=li se prodrati jasný ten proud.
Dříve ještě než dořešen byt trpký spor srdce a
nedorozumění s »věčnou nevěstou«, Annou Holinovou,
poslal zvědavý a mnohoznačný Osud k Janu
Nerudovi takovou bytost v Karolině Světlé.

Rozkvetlá a žádoucí třicetiletá žena, intelektuálka od
dětství a spisovatelka od nedávna, s níž se Neruda
setkal nedlouho po konsolidaci pokolení Májového,
byla zosobněním inspirace ethické. Jsouc dcerou
přechodného roku 1830, kdy ve chvilkové smršti se střetl
divoce osvobozující vichr liberalismu s vlahým a
uspávajícím zefvrem odumírající romantiky,
nepřestávala trpěti konflikty a mučiti se krisemi povahy proble
•matické. O její dětství zápasil náboženský
tradicionalism českého kmene selského se světoobčanským
osvícenstvím pražského poněmčilého měšťanstva. Její dívčí
léta, zvichřená paroxysmy až chorobnými, zmítala se
v bolestném rozporu mezi citovostí romantickpu a
mezi nenasytným intellektualismem moderním. Zenu
dospělou a hrdě vědomou cílů rozkřidlovala bohatá
obraznost k smělým letům básnickým, zatím co ji
nudná existence po boku střízlivě praktického a bodře
úsměvného professora krasopisu ze starovlastenecké
školy nutila k pokornému uskrovněni života
úřednického. Leč Karolina Světlá rostla na těchto
protiven
43