chlebe, zaopatření - a rozluce. Poslouchá chvíli
tohoto ducha chladného a kontrolujících - a uveří mu
konečne. Opakuje již svojí Anne tato slova o vněj
•.ších nutnostech rozchodu, s vetší pýchou korrektního
občana než pravdivého milence, a přidává jako by jen
parenthesou vlastní vyznání studeného intellektu nad
horoucností srdce. O třicet let dříve formuloval tuto
paradoxní psychologii lásky v agonii jiný velký básník
illusionista, ospravedlňuje se před svou »večnou ne",
věstou« Kateřinou Frohlichovou. Verše GriUparze:
rovy znějí:

»In Gliihumfassen stiirzten wir zusammen;
Ein jeder Schlag gab Funken und gab Licht:

Doch unbefriedigt schlossen si ch die Flammen,
Wir gliihten, aber, ach, wir schmolzen nicht.«

Tento první akt Nerudovy komedie lásky, spiatý
s jménem Anny Holinové a zachycený kromě
bezohledné, sebetrýznící korrespondence v řadě
intimních čísel »Knih veršů«, jichž trhaný, chvatný, pře .•
kotný rukopis má cenu psychologického autografu,
jest typický nejen pro N erudu, ale pro «-dou mladou
generaci v literatuře s ním vystupující. Cistě biogra
•.ficky vypráví: Neruda, syn nuzné malostranské po
•sluhovačky a starého vysloužilce trafikanta, někdejší
školák se záplatovaným kabátem a neohrabanou če
•picí, jenž byl posměchem spolužáků, nese na čele
stále ještě kletbu plebejství a chudoby. Prožívá hlu
•.boce její pokoření, a v jejím dusivém stínu promění

47