důlků tomu »co nic se nazývá«, leč bez romantického,
mučednického gesta, bez dekorace náladových
obrazů, bez hudebních valeurů. Mácha, jenž Childe
Haro1da jmenoval svým bratrem, uměl vždy zachovati
grandezzu romantického rytíře, v posledním zpěvu
»Máje« jede básník na koni pod popravištěm
Vilémovým, jindy rozvívá vichr malebně přehozené cípy
jeho krásnéh~ pláště; z jeho okna zaznívá toužebná
píseň kytary. Neruda neskrývá svého proletářství, jde
pěšky v šedivém ošumělém kabátku, první intonace
jeho poesie jest úder okoralé hroudy na lacinou rakev
chuďasovu, jejž »osud pozvav k neštastníkův kvasu,
počal svlíkat do naha«. Přátelům i odpůrcům uniklo
naprosto vše, co »Hřbitovní kvítí« mezi řádky
slibovalo pro budoucnost: sociální lyrika, moderní ballada,
,meditace kosmická, reflexe vlastenecká, analysa
mo: derní lásky, satira literární. Dnes cítí pozorný čtenář
daleký dosah těch štědrých nápovědí, dnes zjistí tu

nedokonalé prvky, z nichž vzrostly pak »Písně
kosmické« (» Co jest země? Mocná báně z kostí vetchých,
z popele«) nebo i »Prosté motivyc (~Nebe širé
obléklo šat šedý«); dnes přihlásí se mu v cyklickém
řadění a variování motivů již budoucí mistr lyrických
celků, zdaž však by byl vše to našel již i tehdy
nezaslepen časovými předsudky? Zda byl by si zamiloval
lyriku bez melodie, básníka bez náladového kouzla,
umělce neovládajícího svých prostředků? If!Ii'

39