:GR1CKÁ pí~eň, jaké od chlapeckých svých let
obdivoval se Neruda u Heina, zůstala jemu samému
dlouho jen velikou touhou. Nejstarším veršům
N erudovým naprosto chybí hlubšl hudební melodie,
onen zázračný dar pravé lyriky, jenž ji přibližuje
zurčení vody, šumění větru ve větvích, trilkování ptáka
nebo bzukotu hmyzu nad rozkvetlou nivou. Jakousi
hudební melodii, třebaže jednotvárnou a únavnou,
měly i PtIegrovy »Dumkyc, měly ji ve zvýšené míře
Hálkovy» Večerní písněc, opakující stále nejen tytéž
lyrické motivy, ale i jedno rhytmické ladění.
Nerudovo »tIřbitovni kvític bylo takto ve veliké
nevýhodě proti oběma současným debutům básnickým,
ačkoliv obsahovalo nepoměrně více možností vývo.
j9vých a slibů myšlenkových. Kniha podzimkového, ,
sychravého ovzduší, sklonu meditačního, reflexe roz
•urnové bude v přízni čtenářů vždy ustupovati knize
jarní opojné pohody, struny sentimentální, prostoty
dojmové, a to tím více, ,nedovede-Ii podplatiti
barev.. ností obrazů, pestrostí invence, veršovým a rýmovni.
ckým uměním. Neruda nikdy nechtěl ničím
podpláceti, nýbrž dával, »jak to v torbě měl«: »Hřbitovni
kvídc vskutku jest pouhopouhé zrcadlo
zachmuřeného třiadvacetiletého básníka, jenž potud marne
hledá hudební melodii. Jeho psychologická
pravdivost má chvílemi přímo ráz nelítostného
exhibicionismu: byly-li »~Večerni písněc Hálkovy knihou
naivního sebezbožnění, bylo Nerudovo ~Hřbitovní kvítí«
katechismem s~beobžaloby, encheiridiem sebetrýzně.
Nemůže býti pro Nerudu ~Hřbitovního kvític
char
34