burských let Goetheových až k Heinovi vděčila ne.
mecká lyrika lidové písni za hudební intonaci, za umění
zkratkové praegnance, za obrazy nelomených barev,
za působivou prostotu - varovala se však přejímati
její citovou náplň, její lyrická themata, její
psychologické ladění, vždyt píseň žádá právě toho od svého
básníka. U našich vlasteneckých romantiků bylo jinak:
nepohroužili se dosti hluboko do bohatství technických
předností lidové písně, ale imitovali za to s komickou
aůsledností její lyrický děj.

Neruda nesdílel nikdy těchto bludů a zaujal k lidové
poesii svoje samostatné stanovisko. Srovná •• li se
Nerudův vztah k českému prostonárodnímu básnictví
s poměrem, jejž k ní zaujímá tlsjslavnější dílo starší
oné methody imitačně poetické, Celakovského »Ohlas
PLsní českých«, vysvitne okamžitě podstatný rozdíl.
Celakovský, opřen při tom i o svou theorii, přijímá

hlavní inspiraci od lidové písně, kdežto motivů
prostonárodní balladistiky nevyčerpává a její básnické
hodnoty nedoceňuje. Nerudovým stilovým východiskem
a uměleckým zdrojem jest pouze lidová epika, kdežto
prostonárodní píseň, v ničem neodpovídající jeho
"nitřním potřebám, zůstává mu celkem cizí. Nikoliv
Celakovský, nýbrž Erben ukazuje básníku »Knih veršů<
cestu.

První svazek svého >'jarního almanachu« »Máje< roku
1858 mladé pokolení symbolicky _zahájilo imaginární
podobiznou svého Jana Křtitele-Máchy, o rok později
zařazen na totéž místo portret Erbenův, jenž trochu
pedanticky a cize dívá se přes svá skla na literární

30