protestoval proti tomu, aby byl Hterárně stotožňován
s těmito protibásnickými ikonoklastYI že duchové cele
zasvěcení v těžkou bohoslužbu poesie jako Hebbel,
Otto Ludwig, Bohumír Keller, přetrhaH všecky svazky
s mladoněmeckou školou, v jejíchž škamnách sedávali,
že laubovská a gutzkowovská směsice žurnalismu a
epiky, polemiky a psychologie, pósy a nezralosti stala
se odstrašujícím příkladem pro skutečné básníky. Ne.
rllda zaplatil mladoněmeckému nebezpečí daň Jako
prosaik, a to daň těžkou, plnou, osudnou. Od» Ara .•
D.esek« až k »Malostranským povídkám« oďehrává se
zéÍpas mezi epikem a feuilletonistou, v němž
feuilletoI1išta namnoze vítězí. Velká výpravná Hnie jest chvíli
od chvíle zborcena causeristickou odbočkou; postavy
jsou náhle přelomeny vtipným nápadem; dějový tok
vázne vždy znovu na mělčinách žurnalistického aper~u
a anekdotického rozmaru. Nejen že Neruda nepodává
takřka nikde poslední revisi, nýbrž jen druhé, trochu
retušované znění, ve většině případů spokojuje se pou .•
hým přenesením skizz na plátno bez komposice, bez
jednotné perspektivy, bez celistvé logiky. Y »Arabe .•
~kách« jest celá řada čísel, která vznikla z pouhého
povrchního stmelení nahodilých dokumentů z pouhého
~ešití zápisků, poznámek, nápadů: »Z pamětí kočují.
cího herce«, »Starý mládenec«, »Z notiční knihy no.
vinkářovy«, »Mému vrabci«, »Z tobolky
redaktorovy« a ještě obě práce, které značí časové mezníky
»Povídek malostranských«, »Týden v tichém domě«
a »Figurky« sestaveny jsou
toutomosaikovoumethodou. Neruda jest tu nejvěrnějším ěpigonem prósy
mla
27