rárně spřízněn s generacíN erudovou: byl duch kritické.
ho rozumu., útočného vtipu, neúprosné skepse, nepřítel
citových parád a lyrických dekorací, člověk
přítomnosti a skutečnosti, Boernův žák a žurnalista.umělec.
Nevím však, zda cokoliv z těchto příbuzenských
znaků rozhodovalo u Nerudya jeho vrstevníků, ti
uctívali v Havlíčkovi cosi zcela jiného. V mrtvé a charé
době bez poesie, bez krásy, bez vznětů, byl jim
Havlíček opravdovým, dokonalým básnickým zjevem: snad
někteří viděli v něm spíše tvůrčího básníka činu, druzí
zase spíše hrdinu, jenž zároveň bezděčně a zároveň
silně inspiruje básníky. Neruda, jenž již jako žurnalista
přihlásil se k Havlíčkovi více než kdokoliv jiný z jeho
pokolení, nalezl pro to uprostřed všech fanfár svého
dithyrambu prostá a vřelá slova:

:.Jen bílý den nám plné, volné slovo,
jen bílý den nám svobodný dá čin,

Ty's mužem dne, Ty's pronesl to slovo,
Ty's vykonal ten volný, velký čin.

A je-li básník jinochem pověčným,

jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín,

ne pěvcem mnou, však národem svým vděčným.«

22