ruda reklamuje s důraznou jasností právo svobodného
projevu politické myšlenky a odsuzuje bachovskou
persekuci volného občanského smýšlení - osobní
výkřik proměňuje se hned v časovou polemiku. Naši
roman tikové z národního obrození neměli pochopení pro
takové tóny, .duchovním domovem romantiky byla
právě restaurace, která zabraňóvala sice jednati. ale
dovolovala sníti, toužiti, vZf>omínatí. Obezřetný
Jungmann položil k trůnu císaře Františka, jedné ze tří hlav
~vropské reakce, loyalní klopstockovskou ódu; naivní
Celakovský zalkal prostonárodní elegií nad smrtí caře
Alexandra, druhého z této nejsvětější trojice, pansla.
vista Kollár pracoval ve vládních službách proti re·
volucí.

Teprve z jara 1848 vpadají do těchto romantických
lesních rohů kovové údery zbraní, jichž chápe se
právě mládež. Vedle citových exaltovanců, kteří viděli
v revoluci možnost pompésního vykoupení z roman'"
tického světobolu - Neruda vykreslil jednu takovou
problematickou povahu v Josefu harfenistovi, PHeger
druhou a mnohem typičtější v jaromíru Olšovském č
srazili se v svatodušních očistných bouřích se starým,
zpuchřelým řádem světa, hlavně novotáři, literární,
umělečtí i političtí. Manes, člen »Slovanské Iípy«, kres.
lil s nadšením prapory a kroje pro revolucionáře,
Sabina bil se na barikádách, Frič alarmoval studentstvo,
Sladkovský řečnil monumentálním svým způsobem ve
Svatováclavských lázních. Neruda byl tehdy ještě
chlapcem - sám jmenuje se »pulcem« - ale dal se již
uchvátiti tím omlazujícím a tříbícím vichrem revoluce,

19