v nem neuzraje, neosvobodí se celý muž, zbavuje se
i svého sociálního světobolu a přestává se cítit pro ••.
letářem, aniž přece nepozbude mravního soucítění
s vrstvou, jíž patřili jeho otec i matka, v níž prožil
dětství, která určovala první jeho formy životní.

Ale ten, kdo vidí celou drsnou, _syrovou a krvavou
pravdu proletářské bídy, z níž Neruda vystoupil, a
vedle ní všecko to statečné, hrdé, zářivé rytířství Ne
•.rudova srdce, musí se hluboce pokloniti jeho bytosti;
nejeden z těch, kdo Nerudu miluje z plnosti své duše,
bývá doslovně dojat velikým tím kontrastem. N eruda
nemá ani jediného záporného a nízkého rysu_svojí
soJ;iální třídy: nenaučil se nikdy závisti, nedělal ze svého
utrpení a ze svých křivd nikdy ani zbraně ani řeme=
sla, neznal malicherné podezřívavosti ke všemu ve
•.kému a mocnému, nechtěl, zbohatnuv citově i SOly
•.slove, nikdy lakomě chrániti své statky, nýbrž rozdával
plnýma rukama jako rozený boháč, jako šlechtic, je
.•.muž vždy zustane více než se muže rozdati. Již v nej
.•.starších partiích N erudova díla shledají se takové tahy
doslovně rytířské, jež na prahu sedmdesátých let
nabyly nez_apomenutelné reliefnosti. Tehdy do druhého
vydání» Knih veršu« přidal N eruda dvě paralelní básně,
epickou» Legendu o chudobě« a lyrickou» Vším jsem
byl rád!«. Před Osudem hrdě stojí Paria s povznese
•nou hlavou a děkuje Osudu, že mu dal v manželství
svou dceru Chudobu:

»Sotva se mne dotkla prostým svojím květem,
poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem.<

75