srdce, s dětinskou dilverou v život, odkazy matčinými.
Proto nedoceněný cyklus »Otcie z »Knih veršů«, jenE
znamená mnohem více než pouhou folii k cyklu
»MCitičcee, časově většinou pozdějšímu, kreslí zároveň dvě
duševní podobizny: podobiznu otce ve chvíli, kdy p"d
dotekem smrti již tuhnou a špičatí jeho tahy, a jí
sourodou podobiznu syna, jenž uvědomuje si stále více
rodinnou podobu. Našli •• li jsme v cyklu
«Matičcenejeden zárodek další tvorby Nerudovy, jeví se nám
naopak těchto deset básní nejčistším vtělením mladi .•.
stvé lyriky jeho: většina čísel má inspiraci hřbitovní,
trpkou příchut rozkladu a zmaru, do náhrobní dumy
tlačí se místy národnostní (»Nad hlubokým, tmavým
hrobem),místy sociální (»Kéž dobudu si jména věč.
ného«) meditace, na každý bezprostřední projev citu
klade se sordina rozumové nedůvěry a hrdé
zdrželivosti, je-Ii někde pathos a vzlet, jest nesen snahou
povýšiti společenské utrpení povrženého proletáře na
nové, pravé, ryzí hrdinství moderní. Jsou tu dvě tři
čísla ryze osobní zpovědi Nerudovy, kde v několika
suše pravdivých slokách bez obrazové dekorace í bez
nerudovských analogií z přírody zachyceny jsou
nejbolestnějsí krise jeho mládí, ba vnitřní jeho bytosti
vilbec, tak známá piecya «Milovali jsme se, otče, jak jen
milovat se může«, nebo méně známá, ač umělecky
hutnější:

10

«Mne to už zase, otče milj,
ku hrobu tvému pudí,

a u hrobu ta pýcha zlá

se v nás zas obou budL