»Koho bych miloval širém tom na světě!?
srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítěte ˆ
do stáří, do skonu volá si po matce.«

A přece, při veškeré této mystice, kterou dovedl
Neruda procítit, prožít, protrpět v poměru matky a sy!?-a,
bojím se, že příliš nám uniklo z hlubšího poznání
Nerudovy osobnosti, ježto sotva jsme se zamyslili nad
markantní postavou jeho otce. Neruda, statečný
voják v tolika bitvách za moderní statky evropské, byl
synem starého dělostřelce, jenž bojoval u Lipska, v této
krvavé a neblahé chvíli zrození novověké Evropy. Syn
podědil jeho povahu, drsnou, nepřístupnou, pyšnou,
málomluvnou, naučil se od něho disciplině prostého
vojáka na přední stráži, jenž dobře umí vyslídit a zJi=
stit nepřátele v otevřeném boji i ve vlastní hrudi, měl
jeho rozum chla~ný, neúplatný, nedůvěřivý. Stářím
zaostřovaly se u Nerudova otce tyto rysy, které syn
dovedl postavit do služeb intelligence velmi široké a
povýšené, Jež však u sestárlého vysloužilce zdály se
jen nevlídnou drsností k okolnímu světu: a tak obě
povahy, v podstatě sourodé, znovu a znovu narážely
o sebe, mučily a odmítaly se. Lze vyčísti v několika
Nerudových povídkách, sestrojených z motivů dětství,
jak otec, skoupý laskavými slovy a štědrý ranami, byl
chlapci stálou hradbou při všech radostných rozbězích
za lehkomyslnou hrou života, za bezstarostným ště
•stím, za neplodnou fantasií, v pozdějších letech
nastupuje otcovo místo skeptický rozum, zděděný to rys,
jeni stále válčí s naivní citovostí, se sladkou lyrikou

9