první přiřčena úloha opravdové ženy, rozdávající v ži.
votě i v knihách marnotratně svěží skutečnost a důvě.
řivé srdce. Její druh Karel Havlíček měl obdobnou roli
a zaplatil za ni stejně těžkou mincí: na jevišti, kde se
tísnily celé zástupy pathetických slabochů, byl
skutečným hrdinou bez pathosu a padl kdesi na rozhraní
krise a peripetie.

A přece i ony drahé hlavy, které chvílemi tak hluboko
se zahleděly na dno našich duší, nenáleží již našemu
4nešku. Otázky, které si klademe, nebyly jejich
otázkami, způsob, jímž vyřešily si svůj život, nás ani ne .•.
váže ani neosvobozuje, v nejistotách, jaké zmocňují
se našich hledajících myslí a tvárných rukou,
nedovedou nám všichni ti milí předkové poraditi. Jest to jen
proto, že leží mezi námi a nimi přílišný prostor časový,
či snad také z té příčiny, že byli příliš syny své doby,
zjevy příliš časovými, příliš málo typickými? Cosi
nepřekonatelného rozestřelo se mezi námi, inteUektuelní
kontakt se přetrhl, citové fluidum vyvanulo, co zbylo,
jest jen historická tradice, jen zbožná dálka.

Jan Neruda zůstává však nepřetržitě s námi, jest nám
radostí, bratrem, pomocníkem, utěšitelem. Nerudovu
lyrickou notu můžeme uslyšet v prvním tiknutí ptáka
za jara posud neprobuzeného a nad zemí ještě tuhou,
v tom předčasném a tak důvěřivém výkřiku životního
pocitu. A přece zase jsou tO básnické intonace téhož
Nerudy, které rozkolébají mocně naše srdce při
melancholickém pohledu na marné a němé vlnění, když veslo
v temné náhodě padlo do zamyšlených vod. V
citových zmatcích, v nichž i statečnému srdci lze snadno

2