básník se zdá přímo pesimistou. Leč intensita této písňové muky neplyne z temných zdrojů myšlenek, nýbrž ze sens1tivnosti a citovosti poetovy. »Duše mimosa« jmenuje se jedna kniha Vrchlického, a jí jest on celý nejlépe charakterisován. On, jenž uměl tak jásat nad slavnostmi mladých smyslů, kvetouCÍ' přírody plesajících dětí, rozpoutal svůj lyrismus i v hodinách samoty, opuštěnosti, pohrobní elegie... a snad nejmužněji, když na chvíli . ztratil cestu v pralese poznání a života. Tol ta pesimistická doba jeho poesie, na níž spolupracovaly i osudy vlastní. Byla pouze přechodem. Po době skleslé síly a zúžených obzorů nadešla pe-rioda nové víry, ,kladného pantheismu, nadosobní víry v člověčenstvo, moudrého odevzdání do klína kolotavé přírody. Bylo to před čtyřmi roky, kdy básník, podávaje ruku velkým hymnikům moderním, Goethovi, Whitmanovi, Verhaerenovi, spočinul s úsměvem v zlatém a vonném stínu stromu života. A tenkrát se modlil k bohům, pronášeje dvě velké prosby za život a za smrt. Leč bohové byli hluší. Vyloučen ze života, propadl básník oné formě smrti, o níž přemýšlel nejméně a jež se mu zdála nehodna úvahy filosofovy: smrti dlouhým a marným živořením. Teprve dnes nastoupila zase vyšší forma smrti, té, jež jest vysvoboditelkou a přetvořitelkou. A hle, přemýšlíme o něm, představujeme si jej, a cítíme zase uvolnění. Tam na obzoru klene svou širou korunu velký strom života, s kořeny v dávných kulturách a s včelami tisícerých písní ve větvích. Slunce zalévá jej plnými proudy, oblaka omývají jej svým objetím, strom šumí, zpívá, voní. A div všech divů, roste a roste, zatím co se od něho vzdalujeme. (1912.) 362