tvořitel básnického jazyka českého: odkázal svým nástupcům cosi
zcela jiného, než přijal: řeč plnou svůdné hudby, smyslného lesku
a sytých barev, ne již nástroj, nýbrž celý polyfonní orchestr,
který chvílemi zazní plenissimo, aby jindy z něho zakvílelo
nejjemnější sólo virtuosních houslí.

Básnická koncepce »zlomků epopeje«, jimiž vrcholí dílo
Vrchlického, založena jest na nerozlučném spojení tří principů:
epické evokace dějin, filosofické meditace, silného lyrismu. Jaroslav
Vrchlický pojal dějiny s překypující šíří: příroda i civilisace,
~enius i dělný lid, umění i násilí, náboženství a spravedlnost
spolupracují na jejich gigantické fresce, z níž poeta vyjímá
nejdramatičtější výjevy, plné dějového a myšlenkového vzruchu
nebo nadlidské postavy, prosycené dechem božství. Kolísaje stále
mezi malebným a ideovým výkladem dějin a mytů, uvádí do
své epopeje namnoze na úkor živlů epiokých řečnické pathos a
filosofickou dumu. Nikdo nenapsal u nás tak imposantní řadu
faustovských a dantovských meditací o sudbě jednotlivce i
lidstva, nikdo nezamyslil se tolikrát nad dramatem poznání, tuchy,
utrpení i smrti jako Vrchlický, duch reflexivní i v hodině
okouzlení a požitku. Zřeli jsme, jak Sfinx agnosticismu číhala u brány
jeho mladistvého tvo,ření; řekli jsme, že ji překonal. Leč přišla
pokušení nová: příšera ilusi oni srnu psala před jeho očima do
dusné tmy ohnivými literami hrozné slovo Nic; čím více mužněl
básník, tím více poznával, že v evoluci lidstva jest jednotlivec
i se svou žhavou touhou po požitku a věčnosti pouhým práškem
pí'sku ... ale víru v spasení lidstva pozvolným pokrokem, jenž
spočívá na bedrech geniů, neztratil: jako Victor Hugo věřil ve věčné
slitování a věčnou spravedlnost. V tom jest onen velký k01smický
klad vší poesie Vrchlického, o němž jsme mluvili.

Ten jest dominantou. Jsou ovšem v díle Vrchlického nejen
knihy, ale i celá období, kde pod zataženým nebem v tichu
půlnoč
ním nad hroby ilusí pláče jeho mocný lyrismus tak úpěnlivě, že 361