která se v nejlepších letech jeho tvoření snažila ubgdati ho,
hlásila se posléze k němu s odpornou důvěřivostí, jako by byl jejím
mistrem a pánem. Trpký osud básníka v Čechách!

Ta,to sudba temně zakalila jasné a zářivé proudy poesie
Jaroslava Vrchlického. V podstatě byl vždy básníkem životního kladu,
nepřekonatelné víry ve vývoj lásky k Stvořiteli a k stvoření,
myšlenky vítězně přemáhající hmotu. Nebyl to optimi,smus
pohodlných slabochů. U samé brány mladistvého tvoření V
rchlického chmuří se temná Sfinx, volající k bádavému mozku:
Ignor.abimus! Ale srdnatý Oidipus přece se snaží proniknouti dále,
nedbaje ani o prokletí svého rodu ani o zlé stigma smyslné
vášně, které ho neustává pálilti. Bloudí ve strmých výšinách po všech
stezkách poznání: náboženství, filosofie, historie, přírodní vědy
jej inspirují, a i láska mění se z pouhé hry smyslů v prostředek
proniknutí< k Prabytí. Obzor se jasní, jak Vrchlický mužní: jara
kvetou neznámými vůněmi, pod libými stromy neprocházejí se
jen nahé _krásné ženy, ale i baculaté nevinné děti; knihy mrtvých
poetů oživují; všecka historie otvírá se jako královský palác, kde
jsou obrazárny, klenotnice, musea; ve výši zpívají zvony, a
básník notuje jako kněz o Tedeu svou chválu přírody, lásky, genia
a vývoje. Přichýliv se k Victoru Hugovi, jehož dovršil a snad
i překonal, a přijav vyšší inspiraci od Danta, nad jehož
»Božskou komedií« uzrál nejen jako překladatel, ale i jako básník a
člověk, nachází si ve zlomcích epopeje onu formu, která
odpovídá nejplněji jeho universalismu a vývojovému idealismu.

Nemohl to krásněji symbolisovati než v »Čtyřech hlasech«,
pro
logu to »Nových zlomků epopeje«. K básníku samotáři zaléhají

do noční dumy čtyři hlasové, čtyři úhly světa: Východ, Jih,
Se
ver, Západ zpívají k němu o svých recích, svých kulturách, svých
mravních silách a ve visi, která má mohutnost apokalyptickou,
odhalují svou účast ve vývoji člověčenstva. Leč nejsou to pouhé
prospekty historické; příroda celé zeměkoule účastní se myšlen- 359