ány, od prahu Olympu až k vodám podsvětí, leč zapomněli nadati
ho silou, aby přitom zůstal sobě věren, aby zachoval vyšší
jednotu osobnosti, aby syntheticky sloučil a scelil tolik různých tvarů
kulturních. Bohové smísili v jeho žilách krev tak, že cítil se od
dětství světoobčanem a že rozuměl nejrůznějším národním,
náboženským a rasovým projevům, postavili jej doprostřed
národnosti,které tento vrozený kosmopolitismus byl odedávnakultumí
a vývojovou potřebou, poskytli mu studie, poznání řečí a zemí,
jimiž se zúrodnily veškeré ony náklonnosti; ale tento legitimní
dědic goethovské »světové litera:tury« přišel příliš předčasně, kdy
nebyl národ český ještě ,kulturně vyzrálý pro tak
mnohonásobnou Žel} evropské myšlenky, kdy chyběly tragickému opozdiki
ještě podmínky pro toto plné léto ideí a forem. Jaroslav
Vrchlický odpykal trpce tuto chybu božstev. On, jenž po Kollárovi
a Nerodovi prohloubil a novou silou naplnil poesii vlasteneckou
a jenž z dějin i z politických zápasů přítomných dovedl
vytvořiti velká díla freskové síly, byl dlouho umlčován jako poeta
nenárodní. On, jeho,ž tvarové bohatství, myšlenková i náladová
organisace, kulturně umělecký soud a smysl se přímo obracely
k pokolení mladšímu, duševně vyspělejšímu a složitějšímu, než
byli jeho současníci, pocítěn byl náhle při velkém přerodu
vzdělanosti v Čechách jako kulturní, nebezpečí, jako silná překážka
v přirozeném rozvoji, ba jako kodifikace všeho, co mělo býti
přemoženo a přehodnoceno. On, jehož širá a vzdutá pathetika
kovových rytmů a kaskadických vět volala po lidu, aby jej strhla
ve svou moc, a jehož některé balady a písně dojista by
znárodněly v zemi starší literární tradice, nepronikl nikdy z knihoven
vzdělanců a zůstal v lyrice i na divadle, v epických básních i
meditační poesii autorem nejméně populárním. Nepříčilo se mu nic
více než šedivá, střízlivá prostřednost, jemu, vyznavači
neobmezených práv genia čll pravnuku renaissančního věku, v němž žil

858 Tizian, Michel Angelo, Ariosto a Lev X.: a tato prostřednost,