A tomuto hymnickému pěvci života a smrti opětovně se drala
dvě přání se rtů a do pavučin intimních básní. Modlil se k
neznámým bohům, jimž neustával vztyčovati oltáře, aby mu dali
až do konce plnou sílu a schopnost chápati složitost a pohyb
života, milovati a uctívati odvěký koloběh vítězné hmoty a
triumfující sílu nezdolné myšlenky, rozuměti a vzdávati se všemu, co
je mocného, jasného a jarého v člověčenstvu. Toužil vždycky,
aby smrt přišla k němu podobně, jako přišla k oběma velkým
starcům básnickým, kteří nejmocněji zasáhli do jeho vývoje, ke
Qoethovi a k Victoru Hugovi: po kmetství moudrém a
vyrovnaném, jemuž nemělo scházeti ani písně ani myšlenky, toužil bez
choroby, bez duševního zeslabení, bez hnusu před svým tělem
přejíti do věčného mlčení. Avšak bohové nesplnili jeho
modliteb: jako chaotickému jeho dílu, grandiosnímu v koncepci a
porušenému v jednotlivo,stech, schází i jeho osudu ona harmonie,
po které prahnul od burácivého mládí romantického pesimisty
až k mužné moudrosti pantheistické, jíž nasycena jsou jeho díla
poslední; harmonie ta chybí i jeho umírání. Již dnes vidíme,
kolik bylo opravdové tragiky v osudu Jaroslava Vrchlického,
i když nepokoušíme se strhnouti závoje s jeho důvěrného života
milostného, rodinného, společenského.

Bohové dali mu ve větší míře než kterémukoliv ze soudobých
spisovatelů jemný a neklamný smysl pro krásu formy,
dokonalost stavby, hudbu verše, a on sám studiemi, jichž šíře a
bohatství hledají si rovných, vychoval ten smysl na starých i
moderních literaturách, u klasiků i romantiků, na západě i na jihu
avšak zůstal mu odepřen hořký a přece tak významný dar přísné
a eticky založené kritiky ... vedle děl bezvadně mistrovských
předkládal i tříšťky své dílny. Bohové obdařili jej vnímavostí
pro všecky větry ducha lidského, uštědřili mu prsten, jenž
proměňuje v tisíce postav různých věků, národů, náboženství,
po
sílali k němu bez přestání' Herma, aby jej vodil přes země, oce- 351