humanismu, vtiskují době ráz a směr. Velkou evokací těchto dvou století jest všecka novelistika Wintrova, jejíž vývojový postup náleží k nejzajímavějším psychologickým zjevům naší literatury. Hle, opravdový epik, jehož mládí naprosto chybí bezprostřední inspirace a jenž vyzraje v poetu teprve úhrnem knižních a životních zkušeností! Hle, spisovatel, velmi pomalu dospívající k dokonalosti, jenž ve čtyřiceti letech sotva se odvážil načrtnouti drobnou figurku a který na prahu šedesátky odkryl v sobě schopnost tvořiti polotragické osudy! Hle, básník, který většinu života se utápěl v podružném detailu, a přitom měl schopnost vyzpovídati dvě složitá století z jejich cítění a smýšlení! První Wintrova beletrie jest pouhopouhou záminkou pro kulturně historické výklady: invence postav i situací jest docela nesmělá, dějepisná dekorace dusí děj, slovníkářské a frazeologické drobty zasypávají v dialogu vlastní citový obsah. Avšak ja:kási svéráznost, sukovitá a svéhlavá, proniká již zde: Wintrův archaismus jest nepadělaný, opravdový; jeho evokační schopnost, která zná dobře své meze a nepřestupuje jich, má jakousi jistotu až sugestivní; humor, naladěný pravidelně ke zkroucené a posměšné grotesce, propuká tu na nejlepších stránkách. V celku lze hádati z těchto staropražských a rakovnických prvotin Wintrových, že z něho vyroste literární Hanuš Schwaiger, byť jen v miniatuře. Další vývoj předstihl však tuto naději. Na rozhraní století odváží se Winter střásti se své novelistiky archivní prach a vytvářeti tragedie lidských osudů, ovšem závislé na poměrech XVI. a XVII. věku, bez kultumě dějepisné didakse; meZi jeho magistry a paneČDicemi, lancknechty a šašky, scholáry a kněžími, kramáři a cechovníky potkáváme celé lidi s příběhy hned ironickými a hned elegickými. Jsou to postavy z masa a z krve, třebas často masa nečistého a krve velmi kalné, dobrodruhové a blázni, lehké ženštiny a jaloví mluvkové, ale 854 jak je zná Winter až na dno! V moudré hospodárnosti, které