míry pokračovati v díle Palackého dějinami církevními,
pokusil-li se soutěžiti s Tomkem v dvojích, zevních i vnitřních
dějinách universitních, vstoupil-li dějinami řemesel, obchodu a
živností na panenskou půdu historie hospodářské. Knihy ty,
prozrazující vesměs školu Tomkovu, jsou ceny velmi různé: spousta
látky a dokladů imponuje vždycky; při líčení zevních vztahů,
organisačních poměrů, dobových zvyklostí poutá živý a jadrný
tón výkladu; archaické zbarvení řeči a humorné koření udržuje
i na suchopárnějších místech zájem, a-Ie velké linie, smělejší
pojetí, hlubší kritika chybí skoro vždy - Winter byl právě spíše
dějepisný sběratel a jadrný vypravěč než kritický badatel a
ideový synthetik.

Pro veškerá tato díla jest charakteristický význačný Wintrův

sklon k XVI. a XVII. věku - jen tam se cítí dóma, jen tam

stává se jeho pojetí důvěrnějším a zasvěcenějším; Winter
ne
zná universalismu historického, jenž těká stejně jistě po všech
stoletích. Ale jak dalek jest Winter onoho ústředního
reformač
ního zájmu Palackého, pro nějž naše reformace vyvrcholuje české
dějiny a dává jim teprve smysl! Myslím však, že rovněž by bylo
nesprávné viděti v něm čistého zástupce směru Tomkova, který

v mírném kvietismu a katolickém autoritářství pokládá
refor
maci za zlo a protireformaci za nutný protijed. U Wintra
pře
vládá i v hodnocení náboženských dějů hledisko národnostní;
všecky směry, které podvracely autonomii českého myšlení a
čes
kého bytu, tedy především luterství, nenáviděl 'ze srdce. Láska

k XVI. a XVII. věku vyrůstala u Wintra z kořenů jiných. Byl

ven a ven ingenium malebné, které se vzněcovalo oněmi
periodami nejsilněji, jež poskytovaly ruch nejpestřejší, změť
nejži
vější, rozdíly nejpůsobivější ... jak tomu hověly tyto dva věky
pokleslých a zkřivených ideí, ale rozmanitých, střídavých,
rozmarných forem, ~dy oba stavy, s nimiž se CÍ'til Winter skutečně
solidárním, stav bodrého měšťanstva a stav učeného školského 358

23