Duševní vývoj Wintrův dovršen pak byl návratem do Prahy,
kde Winter teprve dozrál ve spisovatele a v badatele; poznal
archivní poklady královského hlavního města, v nichž mu
profesor Emler byl instruktivním vůdcem; získal mnoho z osobního
styku, jmenovitě se sourodým archaistou a mosaikovým
badatelem, Antonínem Truhlářem, kolegou na akademickém
gymnasiu; podlehl podnětnému vzruchu literárního života. S počátku
kolísal Zikmund Winter povážlivě mezi poloviční beletrií a
poloviční vědou; zdálo se, jako by při umisťování svých kulturně
historických výpisků a archivních materiálií sahal k libovolné
slovesné formě. Netušil sám, že všecka nauková práce, do níž se
vždy důkladněji a soustavněji zahloubával, vychová v něm
epického vypravěče fiktivních osudů a že bude jednou pokládána
především za velkolepou průpravu jeho novelistiky; byl ostatně
až do konce přesvědčen o opaku.

Vědecké jeho studie krok od kroku sestupovaly k složitějším
thematům, která si neúmorný pracovník volil, leckdy přeceňuje
vlastní síly; mistr barvité a archaistické mosaiky zatoužil
nejednou státi se monumentálním stavitelem. Nejprve rostly
kulturně historické feuilletony na malé monografie, jichž souhrn
značí v celku podrobné a důvěrné oživení měšťanského života,
mravu a cítění v XVI. a XVII. věku; první velké dílo Wintrovo
»Kulturní obraz českých měst« prozrazuje na nejednom místě
původ z těchto kořenů. Ale pak jsou themata daleko složitější
a takového druhu, že nevystačilo již trpělivé a dbalé snášení a
aposteriorní sčítání dokladů a láskyplná a přece střfzlivá
interpretace archivního materiálu; také soustředěné obmezení na
poměry české beze zřetele k evropskému proudění vůbec bylo tu
spíše nedostatkem než předností. Zikmund Winter provedl svůj
úkol skvěle, líčil-li kroj starých Čechů, při čemž výborně mu
sloužilo jeho pitoreskní oko, představující si jasně každý detaH

352 barevný i tvarový; avšak bylo příliš odvážné, chtěl-li do jisté