ZIKMUND WINTER

KDYBY nebyl Zikmund Winter zabloudil podivným
rozma
rem náhody do věku o tři století. pozdějšího, než kde byl vlastní
domov jeho složitého a učeného ducha, usedal by v den jeho

skonu některý z pražských humanistických veršovců v starožitně
klenuté a setmělé jizbě někde nedaleko starého Ungeltu a
sklá
dal by v potu své vrásčité tváře na počest zemřelého mistra
svobodných umění latinské umné epicedium, jak následuje. Ve
zdobném a hojnou alegorií i mytologií krášleném dvojverší
elegickém, vybroušeném po způsobě proslulého Eobana Hessa,

byl by vylíčil tichý pláč obou sesterských Mus, které slovutnému
nebožtíkovi vložily své dary do kolébky, krásnohlasé Kalliope,

jež jej učinila vypravě'čem znameni,tým, a vážné Klio,
ochrán
kyně to zkoumání dějepisného. S nákladem značné učenosti byl

by ve svých verších dovodil, jak k nářku Mus druží se hluboký
žalobou staroslavných škol pražských, Karlovy universí, jež

v něm ztrácí svého historiografa, a akademického gymnasia,
jemuž odňat byl jeden z nejproslulejších jeho učitelů. Byl by

si postěžoval do nepřízně bohů, kteří Čechu věrnému a Pražanu
nadšenému dali zemříti v nehostiné cizině uprostřed lidu
nepřátelského, a byl by v závěru své skladby, napsané nejryzejší
latinou erasmovskou, vyzval pražské zvony, které nebožtík od 349