tuji k poznání individuality spisovatelovy. Zde není pracováno

s pomůckami, zde nestará se vypravovatel o informaci a poučení

svého čtenáře; zde prostě podává sebe sama, svoje bezprostřední
dojmy, své úvahy a nápady. Nadšený romantik ze staré
vlaste
necké školy hlásí, se tu opět a opět ke slovu. Jest stále citově
do
jat a rozechvěn krásou přírody nedotčené kulturou a dovede si

od srdce zajásati nad kvetoucím stromem a chvějícím se
skřiva
nem. Lid uprostřed své práce, velehené vždy znovu výmluvnými

ústy peruckého sedláka, jest básníku kusem té pHrody. Lidový
původní svéráz zajímá zaníceného pozorovatele stále: dřevěné
stavby venkovské s řezbami a nápisy, starodávné kroje,
charakteristická pořekadla a úsloví neujdou nikdy jeho pozornosti.
Sle
duje, zapisuje a vykládá si je se zřejmým zalíbením, avšak bez
pedanterie, spíše upoutává ho vše komické, prostoduché,
šprýmovné v nich. Po starovlastenecku jako laudator temporis acti
zahoruje si o kráse této lidové tradice, postěžuje si do jejího
postupného .zániku, přemýšlí, zda by nebylo možno dávný mrav a

zvy;k zachovat neb obnovit. Romantika hradů a zřícenin provází

jej až do pozdních let: z Obříství, když zaměstnával jej »Roháč«,
podnikl hezvýslednou pout za troskami proslulého hrádku Sionu

u Malešova; r. 1889 obhlédl a popsal si Kost a Trosky se všech

stran a nahromadil si poznámek o tom. Národnostní zápas na
jazykovém rozhraní a odpor vlasteneckého uvědomění, proti
strojenému nátěru germanisačnímu v českých městech, hotelech a
nádražích stopoval s neutuchajícím zájmem; srdečných
povzde
chů, sarkastických poznámek, vtipných postřehů v té věci
roze
sel do svých cestovních causerií na sta. Ale neméně sdílný jest

i laskavý lidumil a přítel utlačených a slabých: lid klesající pod

tíhou polní práce, starci sklonění lety až k zemi, žebráci,
opuš
těné děti, to vše vzrušilo srdce sentimentálního poutníka. Tak
upoutává nás při čtení těchto črt, psaných bez pretensí, spíše
vlastní povahopis básníkův než krajinomalba, spíše pohledy do 345