tu dekorací, nýbrž stavem duše, a žádná nálada není
improvisad náhody, nýbrž jen nutným výsledkem přírodní konstelace.
Mnozí z našich soudobých lyriků opírají svůj důvěrný vztah
k Nerudovi právě o »Prosté motivy«, a to právem: v nich dána
klasická formulace moderního nazírání na lyriku dojmovou a
náladovou. Z klasičnosti má Neruda v »Prostých motivech«
jeden zvláště šťastný a půvabný rys: bezpečnou lehkost, vítězné
překonání vší tíže životnÍ.

Neudržel této ptačí rovnováhy. V posledním jeho slavném
fragmentě, ve »Zpěvech pátečních«, naopak se shlukly všecky
těžké, temné, zemité prvky jeho bytosti, veškeré podzemní vrstvy
provalily se na povrch, všeliké pathos krve a rasy trysklo
hor;kými paprsky. Ne po stránce umělecké a slohové - v té jsou
»Zpěvy páteční« často přetížené, přepiaté, barokní - nýbrž
v etice vlasteneckých vztahů spočívá význam velkolepého tohoto
fragmentu. Všem enthusiastickým básníkům kmenového a
krajinného -vzletu dává Neruda přísné memento: nezapomeňte, že
cit, jímž se inspirujete, jest čímsi hlubokým, osudovým,
tragickým; není to vznět libovolné chvíle, není to příležitostné nadšenÍ.
I ve »Zpěvech pátečních« Neruda sestupuje na dno lidské
bytosti.

Těmito složitými a často neschůdnými cestami tvrdého
vnitřního vývoje postoupil Jan Neruda k výši národní klasičnosti.
Teprve pokolení, jež dozrálo po jeho smrti, uvědomilo si .to plně
a cítilo kus osvobození v tom vědomÍ. Jemu byl Neruda drahým
básníkem ze sterých příčin. Především Pfoto, že svou poesii tak
intensivně žil, že svůj vývoj zaplatil takovou měrou1udé strázně,
že naprosto ztotožnil člověka s poetou. Jistě najdou nové
generace nové vztahy k Nerudovi, snad vztahy lásky vášnivější,
snad i na chvíli vztahy prudkého odporu. Nižádné z nich
nezůstane však lhostejným: s opruvdovým národním klasikem musí

se každá z nich vyrovnati. (1911.) 333