i reliefní malebností jejich povrchu vnikati až k poslední jejich
tragice neb komičnosti. Bude ze svého nitra, ovládnutého
přísnou kázní, leč nepozbaveného bezprostřednosti a instinktivnosti,
vážiti a zpodobovati ony psychické situace, které jsou lidsky
nejtypičtější. Sevře svou životní a básnickou náplň slohem co
nejstručnějším, co nejplnějším, co nejbarvitějším, aby měl
plastiku lidových balad, úsečnost nár,odních řikadel, jasnost
Čelakovského a Erbenovu. V tomto duchu nové národní klasičnosti
myšlena a provedena jsou následující mistrovská díla Nerudova.

Z nich pokládám »Balady a romance« především za velké
formální, »Prosté motivy« pak za velké psychologické vítězství.
Útvar balady, jenž u nás od Hněvkovského uzrál přes
Čelakovského a Kalinu až k dokonalosti Erbenově, hověl výborně vloze
Nerudově; naplňoval se v něm Nerudův sklon k výpravné
stručnosti, k dramatické plnosti a k dikci stupňované do krajnosti;
uplatňoval se tu Nerudův smysl pro kořenné vztahy bytosti
lidské k věčnosti, k půdě, k podvědomí; pronikala tu záliba
tragického humoristy pro naivnost, pro dětinství, pro primitivismus.
Neruda využil až na dno veškerých těch možností v sbírce
epických drobnokreseb a dramatických zkratek jako pravý mistr
stilisace a ornamentiky. Odlišil se ode všech baladiků - i od
souladného a něžného Erbena - v tom, že vše zlidštil až po
samou mez, vše polaskal, pomiloval, zobjímeU V »Prostých
motivech« byly mu formální zřetele věcí docela vedlejší; vystačil
skoro všude se skromným rámcem písňové improvisace,
náladového obrázku z přírody, lyrické krajinomalby. Ale jaké
bohatství psychického obsahu se vešlo do tohoto rámce, jaké esence
radostí, melancholií a smutků, jaké jemné a delikátní variace
motivů samoty, touhy po družnosti, očekávání zmaru! Znovu
a znovu byly »Prosté motivy« nazývány první českou knihou
impresionistické lyriky; jest to definice, jíž nemožno se vyhnouti:

332 žádný krajinný postřeh básníkova jasného a svěžího zoru není