učenÍ. Nerudův feuilletonismus, který značil v oblasti národně
výchovné a kulturně propagační zisk a klad, byl umělecky
nebezpečím, jehož Neruda nezdolal, v poesii až na konci tvoření,
v próse takřka nikdy.

Nechci tvrditi, že mu Neruda prosaik podléhal vždy stejnou
měrou; najdou se i v jeho próse kusy, které nemají daleko ke
klasičnosti - jsou to však skoro jen nahodilé výjimky. Proč
stojí na příklad Nerudovy cestopisné obrazy tak vysoko nad
ostatními causeriemi, psanými po dlouhá léta pod čarou
»Národních listů«? Beze sporu proto, že převaha objektu, hrajícího
tolika barvami přírody i kultury, potlačila neklidnou,
nesousta'{nou, rozmanitou personalitu feuilletonistovu, že Neruda mišel
dosti složitý a drahý předmět, jemuž mohl cele zasvětiti svoje
umění zároveň náladové a espritové, slovem, že se oddal čemusi
vyššímu, než byl ten obvyklý trud všední zkušenosti pražského
novináře. Osvobodil se, vzdávaje se. Až do posledka rostla jeho
povídková próza ze skřížení novelistiky a žurnalismu - to se
pozná i na Nerudových »Povídkách malostranských«. Některé
z nich však jsou přece kusy klasickými; a čím to? Jistě jen tím,
že žurnalistický princip volné, pohodlné a rozmarné improvisace
jest v nich přemožen ve prospěch zcela protilehlé, leč daleko
vyšší zásady tvarové: Neruda dovedl v nich býti co
nejsoustředěnějším, co nejúsečnějším, co nejhutnějším; vymýtil všecky
odbočky a arabesky; ukryl svou osobnost, kterou tu najde pouze
psycholog velmi jasnovid?ý, docela za nepatrný, staromódní
příběh; přiblížil se co nejvíce formě novelistické; Avšak pak
jako prosaik nešel dále; spokojil se malebným genrem a
nesklenul větších skladeb nad osudy složitějšími.

Na konci sedmdesátých let, kdy Hálek byl již mrtev a kdy dva
nové, protichůdné směry si v osobě Svatopluka Čecha a
Jaroslava Vrchlického dobývaly literatury, byl Jan Neruda znám
330 jako mistr několika menších, spíše půvabných než vznešených