káře a příležitostného myslitele člověk vůbec, nýbrž člověk moderní, jenž nese na plecích kus tíhy přítomného úsilí o politické a společenské vymanění, jenž tvrdě a hrdě se skepsí a přece ne bez důvěry probíjí se od positivního náboženství k vědeckému názoru, člověk liberální a demokratický. Do dobové pouště vztyčuje mladý Nemda tento uzounký typ jakožto nejvyšší klad, jehož jest generace schopna~ pro klasicky založeného pozorovatele by to byl spíiše jen zápor. Než Neruda, který již tenkráte se drsně uzavíral vůči zevnímu světu, aby nemusil prozraditi, jak opravdově a prudce přemHá a drtí ve svém nitru vše, prožil toto podmíněné a tendenční lidství tak intensivně, tak poctivě, tak krvavě, že se dostal daleko za ně a hluboko pod ně k člověčenství věčnému, prostému, obecnému. V nejedné z jeho hořkých a nelichotných básníl erotických, v mnohé z jeho zamračených a vzdorovitých meditací vlasteneckých, v leckterém náladově přírodním obrázku z »K.nih veršů« dobral se již tehdy Neruda tak čistě a ryze lidských tónů, že každý klasik by mohl jim dáti zazníti na svém nepoměrně umělejším a lépe laděném nástroji. Formálně oddálil se mladý Neruda snad nejvíce od veškerých klasických principů literárních; romantický subjektivismus a mladoněmecký novinářský sklon uváděly jej na scestí. Romantický subjetivismus: nedá se nikde plně do služeb svého námětu, své látky, svého příběhu, aniž by nepropůjčil co chvíli slovo svému vzbouřenému citu, svému dobrodružnému rozmaru, své drsné ironii; samé vložky, glossy, episody, extemporující meditace, nahodilé vtipy; místo povídek píše Neruda arabesky, a i do poesie vniká jeho záliba feuilleťonistická. Ta vyrosti a cele na kmeni mladoněmeckého novinářství, jež neváhalo uplaL niti se na úkor čistoty slohové a distance umělecké. Neruda, ať píše do novin, ať básní, ať staví figury a křísí zmizelý svět pitoreskního měšťanství, má před očima čtenáře, s nímž dlužno se bavit, jenž žádá důvěrnou účast, který hledá tendenční po- 329