tovního kvítí« kolektivní My. Nic nebylo generaci bouřliváků
z konce 50. let vzdálenější, ba přímo odpornější, než jakékoliv
snahy o národní klasičnost. Nechtěli býti národními, nechtěli
býti klasickými. Národnost - a jistě' byl v tom základní· omyl,
že soudili jen suchým a střízlivým mozkem, co neuvědoměle jim
kolotalo v žilách a cukalo nervy - zdála se jim poutem a
obmezením: toužili býti světovými, všelidskými, sociálními proti svým
předchůdcům, jimž stačilo, že jsou Čechy, Slovany, vlastenci.
Avšak bouřliváci mýlili se ve své programní a neprožité
argumentaci: domnívajíce se, že popírají národnost, prohlubovali její
obsah. Jejich »sociální realismus« měl daleko méně dosah
umělecký než národně společenský; značilf především přeložení
těžiska češství z venkovské idyly, jakou milovala vlastenecká
romantika, do složitějších forem života, do vzrušenějšího rytmu
městského, do bolestnějšího konfliktu lidské vůle a lidského citu.
V tom jest ethos nehotového, syrového, křečovitého »Hřbitovního
kvítí«, většiny básní z »Knih veršů«; v tom jest i umělecky
nedopověděný apod leckterou žurnalistickou smetí ukrytý smysl
»Arabesek«, smysl, uniknuvší zcela Nerudovým vrstevníkům.

Literární ideál Nerudovy mladosti, která se napájela ze zka-.
lených pramenů pozdní, levobočné romantiky a z
protiuměleckých zdrojů mladoněmeckého žurnalismu, hyl ven a ven
protiklasický. Klasická estetika, i kde se neváže na určité a tradiční
formy výrazové, vyžaduje rozhodnutí se pro řadu pevných
dogmat: chce docela podříditi nestálé a proměnné individuum
hromadné; obecné, trvalé úsobě; klade všecko typické, nezávislé na
podmínkách dobových, místních asociálních, vysoko nad pouhou
pravdu jevovou, podmíněnou a vázanou; vyžaduje se
samozřejmou rozhodností svéprávnost umění, nepodřízeného jakékoliv
druhotné tendenci. Neruda se svými básnickými a kritickými druhy,
jež převyšovalo hlávu břitkostí, důsledností a odvahou intelektu,

328 usiloval však právě o opak. Nezajímá ho jako básníka, povíd-