moudrosti. Tím nevyvrcholoval jen, nýbrž i zahajoval; nejen
Erben, ale i Neruda šli po jeho cestě.

Dlouho se zdálo, že Kollárem a Čelakovským jest dvojmo
na·plněn ideál národního klasika v Čechách; sotva kdo pokusil se
dáti mu širší obsah. Nemůže býti sporu o tom, že ve zlomku
básnického díla Karla Hynka Máchy, ač byl svým vrstevníkům
nejzrůdnějším protikladem každé ideje i formy klasické, dřímaly
zárodky básnického klasika, byť zcela jiného rodu a posvěcení,
než byli Kollár a Čelakovský. Neboť jak jinak zhodnotiti jeho
metafysidký let za nejvyššími otázkami lidského osudu a
věčnosti; jak jinak oceniti jeho promyšlenou a smělou snahu
stvořiti nový princip básnického výrazu českého ze synthesy slovní
hudby a slovní barvy? Ovšem v překotném varu vášnivého svého
mládí neuvědomil si Mácha ani zdaleka poslednkh možností
svého uměleckého postupu, a tím méně si je uvědomili jeho
vyznavači a žáci. Zní snad trochu směle, jmenuji-li skromného
básníka neveliké rozlohy, jakým hyl Erben, tam, kde mluvím
o národním klasiku - a přece právě v syté a plně hraněné
"Kytici« jest takového klasicismu více, než se zdá; upozorňuji jen
na dokonalé domyšlení slohového principu Čelakovského a na
hluboké etické porozumění základním a nejprostším vztahům
lidského života.

Za národně a mravně ochablé i umělecky zmatené doby, kam
vrhá sličná a temná sfinx Máchovy poesie husté stíny a kde
Erbenova »Kytice« působí jako zurčivý rytmus prostého a
silného zdroje, vyrážejícího z hloubky, vyrůstá pokolení Nerudovo.
Jest v tom dojistakus ironického protismrslu, že Jan Neruda,
jehož největší a nejtragičtější inspirací byla samota, vystupuje
v začátcích své výbojné literární dráhy jako pouhý solidární člen
hromadného tělesa: kdežto v ),Prostých motivech« trpí a zpívá,
obrozuje se a zas rozkládá, stupňuje se a posléze hyne osamělé

Já, hlásí se všude z mladistvých Nerudových manifestů i z »Hřbi- 327