doživotní přeceňování tím, že byl odhadnut na drobného lyrika lahodných, leč uzoučkých obzorů a za povMkáře ostré kresby, avšak nepatrné komposiční síly. Svatopluk Čech, v němž hned za prvních rozpuků talentu svůdného, ale neobdařeného schopností dalšího složitého vývoje, viděl sám Neruda klasi,ka českého verše, přežil, byť nepříliš bolestně, svůj význam; dnes víme, že tento mistr půvabného postřehu a zdobného slova byl daleko spíše dovršitel a ciselér, než tvůrce a architekt. O Julia Zeyera, jednoho z řídkých duchů v Čechách, jimž umění a jen umění bylo osudem a náboženstvím, válčí se doposud, a jsou to tábory zcela nesmiřitelné, které se prou, zda bolestný básník marné rozkoše a vítězného snu byl chorobnou, výjimečnou hrou opožděné romantiky, či zda se na něm naplnil v oblasti tvarové a citové krásy tragický zákon našeho kmene a našich dějin. A uprostřed těchto sporů v soudech a srdcích posledních dvou tří generací uzrával básnioky národní význam Nerudův přímo k samozřejmosti. Ctili a milovali, soudili a vykládali jej mnozí, a každý snad s jiné perspektivy, a jistě všichni s úplnou vnitřní svobodou, a pro všechny byl Neruda velkým typem českého básníka. Jmenujeme jej naším národním klasikem; jaký soud o našem národním vývoji leží v těch slovech třídění a hodnocení? Těžká otázka po klasičnosti byla k nám vržena daleko dříve, než naše literatura pro ni dozrála: uprostřed romantického jitra novočeské poesie toužili Jungmann a Palacký organisovat lit~raturu národ ně klasickou. Dvěma básníkům, vyrostlým z půdy, kterou zkypřil Jungmann propagačními svými překlady a . Palacký koncepcemi estetickými i dějinně kulturními, zvykli si jejich současníci vzdá vati chválu národních klasiků, dvěma poetům protilehlých charakterů, Kollárovi a Čelakovskému. Nám, kteří sotva jedinou slo ku těžkopádného a učeneokého Kollára prohlásíme za tak bezvadnou a definitivní, aby mohla slouti klasickou, skoro se zdá, 325