JAK SE STAL JAN NERUDA NÁRODN1M KLASIKEM

DVA cA TÝM druhým srpnem letošního roku dovršilo se druhé
desítiletí od smrti Nerudovy. Kdokoli v jubilejní ten den, jehož
tichou melancholii neporušily nižádné veřejné oslavy a na jehož
podněty sotva odpověděly dvě tři příležitostné stati, se zamyslil
jen trochu hlouběji nad významem Nerudovým, musil se
zastaviti u jednoho památného a význačného jevu: Jan Neruda, který
v hodině své předčasné smrti byl postavou spornou, zahrnutou
úsudky velmi kolísavými, ba pro mnohé přímo geniem
problematickým, vyrostl za hrobem v opravdového národního klasika.

Slova po.slední věty naprosto nejsou libovolným okrasným
rčením; užívám jich skoro jako definice v plném smyslu. Neruda
vyrostl před našima očima tak přirozeně a .klidně, jako nad
rodnou půdou, nad keříky a strůmky roste a košatí se krásná lípa.
Nebylo potřebí bojů a sporů ani nekritického nadšení přivrženců
překonávajících skepsi odpůrců; nestřetla se v tom soudu dvě
pokolení se svými láskami, nenávistmi a dogmaty; nestálo to ani
revoluční převrat v uměleckých názorech. Nevěřme, že jest
všední a každodenní věcí takové obecné vítězství mrtvého básníka.
Naopak, u většiny populárních poetů s navršeným rovem
propadá se i sláva básnická. Nerudův druh v životě a v bojích, ale

324 protinožec v uměleckých tvůrčích principech, V. Hálek, zaplatil