tyto básnířky, jakési to protichůdkyně Karoliny Světlé,
nejnebezpečnějším problémem ženské literatury, ať se již maskují
novoromanticky dekoračně či naturalisticky reformně. Karolina
Světlá odkázala svým dědicům subjektivismus naprosto jiný:
onen, jenž touží po kámi a po ovládnutí, po prohloubení a
zdokonalení, po vzestupu k vyšším hodnotám mravním. I v domě
ženské kultury jsou příbytkové mnozí, a odkaz Karoliny Světlé
mohou vykonávati i ty spisovatelky, které posvětily své dílo
kladné tendenci společenské, ať sluje zušlechtěním rodiny či
právem na dítě, i ony básnířky, které ženino já vedou po stupních
estetické kultury k čistšímu a volnějšímu lidství. Arciť na jednu
podmínku jest vázáno právo těchto tvůrkyň nového ženství
odvolávati se ke Karolině Světlé jako k své pramáteři a
inspirátorce: za hlásaným zákonem musí státi celá osobnost, plná a
nedělená, bez kompromisů a bez frází, osobnost, která má odvahu
své zásady žít. Teprve dnes, kdy z intimních o,sudů básnířky
»Vesnického románu« jsou odhrnuty opony a clony, vidíme, že
i subjektivistky mezi našimi spisovatelkami patří k dědičkám
odkazu Karoliny Světlé. Dosud byly mezi ně počítány pouze ony
z našich autorek, které své já přemohly a zároveň obohatily
objektivním studiem, jmenovitě lidové duše a lidového bytu. Jedny
z nich, povahy více smyslové a naivní, vrátily se takřka k
methodě Boženy Němcové a pokoušely se zachytiti barevný obsah
života venkovského; druhé, nadané spíše intelektuálně, vnikaly
pod pestrý povrch do hloubek lidového myšlení a cítění a
pokračovaly tak v postupu básnířky »Nemodlence(( a »Několika
archů z rodinné kroniky((. Velkými umělkyněmi staly se však
teprve tehdy, když v románech svých při veškeré příkré
objektivnosti podaly, nejinak než jejich velká učitelka, podobenství a
příměr svého vlastního, tragicky žitého a eticky zhodnoceného

322 osudu. Bylo by svrchovaně naivní tázati se, který typ českých