do smrti mezi tvrdou skepsí a uklidňujícím mystiósmem. Když dne 8. září 1899 zemřela, cítili jsme všichni, že odchází kus heroické doby našeho národního života. Než, Karolina Světlá není pouze pýchou naší kulturní minu losti, nýbrž především hluboce významným řešením životního problému básnířského tvoření českých žen vůbec. Viděli jsme, kterak Karolinou Světlou hlásí se naproti naivní, citové, přiro zené ženě, poslouchající oddaně hlasu srdce a neznající rozporu se životem, ženě to typu Boženy Němcové, v literatuře naší po prvé typ nový: typ vášnivé stťbjekti~istky, plné reflexe a to~hy po uplatnění společenském ... K tomuto typu náležejí takřka vše cky pozdější české spisovatelky XIX. věku. Ale velkost Karoliny Světlé nespočívala naprosto v prudké a útočné síle této subjektivnosti, naopak, v mravní energii, s níž subjektivitu onu ovládla a spoutala, ať vyšším neosobním zákonem etickým, ať věcnou kulturou intelektu, které se podrobila zvláště při studiu ještěd ského života a lidu. První, pokolení následovnic Karoliny Světlé připialo se na poslední, období jejího tvoření a spokojilo se tím, že ženu prostě postavilo do služeb výchovných a národních ten dencí, vytklo jí jaksi úkol abstraktní a zcela zapomenulo na intensitu plného života. Byly to epigonky, nikoliv tvůrkyně. Mno hem hlouběji stály ty ze spi,sovatelek českých, které vzaly za vděk onou literární konvenčností, jež na prahu i v závěru beletristic kého tvoření Karoliny Světlé byla jí prostředke~ k vyšším úče lům; pro vývoje schopné autorky české byl takový konvencionalismus nejinak než pro Karolinu Světlou pouze stadiem průchod ním. Nescházelo ani básnířek, které v subjektivismu nejrozpo'Utanějším, neznajícím kázně a opovrhujícím každou f.ormou její, v požárech egoistické lásky, v plamenech bezohledné vášnivosti spálily celou svou bytost a naplnily vzduch prudkými výkřiky rozkoše nebo hrůzy ze samovolného žehnutí: v našich dnech jsou 321 21