psychologii libovolné a na této epice romaneskní, takže právem
bývají zahrnovány pod titul »romanetta z Ještěda«. Leč vlastní
oblastí takové divoké romantiky, v jejímž kvetoucím a dusném
dějovém i psychologickém pralese nadarmo hledáme též kus
vlastních prožitků spisovatelčiných, jsou její staropražské a
historické romány, umístěné většinou do dob nejhlubšího úpadku
národního, »První Češka«, »Poslední paní Hlohovská«,
»Zvonečková královna«. Myslím, že k těmto knihám nebude se
budoucnost vraceti. Vše jest tu souzeno a oceňováno s hlediska
tajemné neobyčejnosti, děsivé fantastiky, citové exaltace;
bratrství i osvícenství, husitství i národní obrození, zednářství i fran_
couzská revoluce zastřeny jsou oblaky oslňujícího, ale
nepravdivého světla magnesiového, v němž rozplývají se obrysy; osudy
rodinné a milostné, přetížené rodovými vinami a podivnými
svazky příbuzenskými, vpleteny jsou s násilnou
pravděpodobnostído dějů veřejných. Na pracích těch spolupracovaly vedle
knižních reminiscend a vedle romantické divoké obraznosti také
rodinné tradice a pitoreskníl nadání vzácné znalkyně staré
Prahy; tyto součástky jsou posud živé a svěží, a ony drobnější
obrázky, kresby a vzpomínky, kde takové živly vůbec pronikají, patří
k rozkošnému vedlejšímu křídlu tvoření Karoliny Světlé vůbec.

Koncem sedmdesátých let, zdá se, přebolely Karolinu Světlou

její tragické žaly subjektivní. Již velký román »Nemodlenec,<
přestává čerpati z hlubokých a temných idrojů' básnířčiných
zá
žitků, a soudobé s ním povídky ještědské, jako'»Nebožka
Barbora«, »Námluvy«, »Přišla do rozumu«, ,stojí vlídně a klidně

nad skutečností nijak nezraňující. Od osmdesátých let odumírá
zvolna velká a tragická inspirace děl Světlé: místo ostré a
plastické povahokresby převládají motivy romaneskní - jeť to

doba »romanett z Ještěda«; místo prožitého a protrpěného
problému vstupuje v centrum výpravných skladeb časově výchovná 319