vyrovnaným uměním formální soustředěnosti, jako v povídkách
»0 krejčíkovic Anežce«, »Skalák«, »NebožkaBarbora« neb
»Hubička«, nesetkáváme se již ani ve velkých románech.

Ve velkých výpravných skladhách Karoliny Světlé, jakými

jsou »Vesnioký román« z r. 1867, »Kříž u potoka« z r. 1868,
»Frantina« z r. 1870 a »Nemodlenec« z roku 1873, přistupuje

k objektivní kresbě lidových typů, zachycených dle skutečnosti,

nový mocný živel subjektivní, který ovšem ani v povídkách

není: zcela potlačen. Jádrem románů jest vždy dramaticky
vzru
šený a eticky významný příběh, obměňující a zároveň
hodno
tící nejsubjektivnější' zkušenost básnířčina srdce a vůle: svými
romány se Karolina Světlá zpovídá a soudí, kdežto postavy,
vo
lené opětně z povahokresebné zkušenosti ještědské, bývají čímsi
druhořadým, jakýmsi ma'teriálem, který umělkyně hněte dle
formového zákona, odvozeného z vlastních zážitků. Nejedno z těchto

děl mrazí přímo paradoxní a dvojklannou svou tragičností:
čte
nář cítí z každé řádky, kterak všecka sympatie básnířčina náldí
velkým individualitám, rozrážejícím silou citu, intelektu neb vůle
rámec všednosti; a hle, tyto velké osobnosti jsou k tomu, aby se
obětovaly obecné idei neb obecné chimeře, aby podložily své
mo
hutné já za podnoží cizího vykoupení, aby zdusily svou lásku ve
prospěch morálního řádu či morálních předsudků. Velkou
hym
nou lásky obětavé a'ž k sebezničení byly již povídky »0
krejčí
kovic Anežce« a jmenovitě »Skalák«, prosycený tak silně
cito
vými živly ,styku s Nerudou, ale za obětování dobrého jména a
pohodlného štěstí béře i Anežka i Rozička odměňu v slastném po- .

citu lásky plně prožité. Později po r. 1862 hrdinové a hrdinky
Karoliny Světlé ničí přímo v sobě život, aby vysvobodili
druhé
ho, který stojí často hluboko pod nimi, a snad jen ve vroucí
po
vídce »Ten národ« děje se, ta obět ve jménu vyššího,
nadosob
ního principu, o jehož plné skutečnosti a oprávněnosti nenÍovůbec
sporu. Mravní rigorismus Karoliny Světlé vyhnán jest až do kraj- 317