Po tragedii roku 1861 a 1862 stal se Ještěd Karolině Světlé
ještě čímsi daleko významnějším, než byl posud. Hledala v jeho
přírodě i v jeho lidu osvobozující možnost zapomenout úplně na
své rozbouřené já a jeho nepřebolené krise, ale zároveň hledala
tam povahy a děje, jimiž by mohla objektivisovat kypící
subjektivní obsah své duše. Studium jako narkotikum, tvoření jako
osvobození - tof dvojí forma vnitřního života Karoliny Světlé
v letech šedesátých a sedmdesátých. Ale studium ještědského
lidu, které naše básnířka podniká ve Světlé, Dolních Pasekách
a v okolních vesnicích, liší se podstatně jak od romantického
nadšení pro lidové tradice, s nímž se potkáváme u Boženy
Němcové, tak od dokumentárního postupu pozdějších
realistických psychologů našich vesničanů. I Světlá měla zájem pro
zvykosloví, z jehož bohatství vyčerpala nejeden malebný detail
a leckterou působivou scénu svých ještědských románů; i Světlá
všímala si kroje a nářadí a zachovala nám vedle mnohých
nesprávných a libovolných pozorování též řadu kulturně
důležitých postřehů; i pro Světlou zvonil dialekt hlavně po stránce
fraseologické vábnou hudbou, jejíž ohlas zaznívá plně na
stránkách jejích děl z Ještěda. Leč pozornost pro toto vše
ustupovala daleko hlubšímu zájmu pro lidové povahy, pro charakterní
krásu vesnických duší, pro ryzí typy mravní velikosti, k nimž
Světlá přistup?vala s rousseauovským přesvědčením, že v lidu,
neporušeném -kulturou, uchován jest poklad přirozené čistoty a
prosté dokonalosti. !Jsou drobnější její práce z Ještěda v jádře
povahokresbami, v nichž propracovaná studie charakteru
znamená takřka vše, dějová zápletka pak skoro nic; do celé galerie
seřazeny jsou takové studie charakterů, vzniknuvší většinou v
bezprostřední blízkosti původních mode,lů, v obou klasických knihách
»Prostá mY'sl« a »Kreshy z JeštědÍ«. Jsou to dvě knihy vzácné
epické síly, stejně svěží v tragickém podání ztroskotaných srdcí

816 i v humorném rozmaru při vystihování drastických výjevů; s tak