stupu. I bývala k výbušnému Nerudovi chvílemi velmi přísná,
nepopřávajíc inu ani, aby jí políbil ruku, a horlíc vychovatelsky,
kde stoupenec Heinův očekával vyznání lásky. Nebyla ani na
okamžik na pochybnostech o tom, jak neobyčejnou bytostí, jest
její milostný přítel, a že jeho budoucnost stojí za oběti sebe
vyšší; ale byla si rovněž jista tím, že budoucnost tu třeba teprve
vytvořiti, že milence, která by Nerudovi měla znamenati mravní
vzestup, připadá úkol mesiášský, a této missi podřídila zvolna
všecku mohutnost své citové náklonnosti. Neruda, pokud v kvasu
své rozervané mladosti dovedl se povznésti nad jevovou pravdu
svého vnitřního dneška, byl Světlé vděčen, že ho chtěla
vykoupiti, očistiti, navrátiti jeho lepšímu já; avšak nejednou se
vzbouřilo jeho dobyvačné mužství, jeho smyslový romantism, a pak
s krutou bezohledností protestoval proti ),falešné, urputné
stydlivosti«, proti »staré panně, která se neumí, ani duševně ani tělesně
vzdát« a jíž její strohé, neoplodněné, jednostranné ženství, vždy
zůstane kletbou. A Světlá oplácela upřímností za upřímnost;
vyznávala, že příliš se ohlíží na mravní, konvence, že příliš šetří
rodičů, manžela, dobrého svého jména, že nemá odvahy jíti v
enthusiastické lásce bezohledně za neomylným hlasem svého citu.
Tu soudila Světlá s neohroženou otevřeností< a s přísnou
pravdivostí o sobě samé; vznešená etika příliš často u ní, se ztotožňovala
s mravním konvencionalismem, předsudky nejednou jí platily za
božský zákon, opatrné společenské ohledy povyšovala zhusta na
životní axiomata; proto leckdy tak těžko rozumíme jejímu
rigorismu a tážeme se, zda nebyl to spíše rigorism ze společenského
pohodlí než z mravní statečnosti. Rozchod s Nerudou, který
nadešel příliš záhy, a přece ve chvíli, kdy Neruda byl pro
budoucnost mocí velké ženy osvobozen od nejtemnějších démonů, byl
z velké části ústupkem morálce veřejné. Potrestána neúměrně za
drobné jesuitské úskoky a malé hry koketerie, které si ve styku

314 s Nerudou vynutily poměry, zrazena důvěrnou pHtelkyní, poní-