v prvních svých povídkách, čerpaných ze salonního ovzduší a
psaných sentimentálně podbarvenou řečí konversační, ozývá se
vedle snahy o pmbuzení ženina svědomí a uvědomění velmi mocně
tón, který překvapuje. Někdejší citová egoistka hlásá stále
evangelium odříkání, oběti, mravní pokory a celou tíhu těchto
etických hodnot skládá na ženu; kterak dívka neb žena podřizuje
své o'sobní štěstí cizímu blahu a vykoupení, toť vlastní obsah
jejích prvních prací, ať slují, »Dvojí probuzení« či »Sestry«,
»Společnice« neb »Láska k básníkovi«. Nevíme, z hlubin jakých
duševních krisí vyvážila Karolina Světlá na začátku své dráhy tento
velký mravní klad; čteme-li však ony počáteční její novely psané
před rokem 1860, neubráníme se dojmu, že vysoká mravní
tendence není zcela prožita. Osud chtěl, aby básnířka onen ústřední
problém prožila brzy co nejkrvavěji.

Do prvního tříletí básnické činnosti Karoliny Světlé spadá
nejtragičtější událost jejího života: osudná láska k Janu Nerudovi.
Nedlouho po vydání památného almanachu »Máje« roku 1858
seznamuje se čtyřiadvacetiletý básník s ženou o čtyři roky starší,
a o celá desítiletí mravně uzrálejší, a v letech 1861 a: 1862
dostupuje milostné přátelství' jejich vrcholu. Tehdejší Neruda, který
zápasil s krvavými otázkami »Hřbitovního kvítí«, byl vášnivý
bouřlivák propukající každou chvíli, byl sanguinický dobrodruh
inspirace prudce citové, byl společensky nespoutaný bohém, jenž
viděl denně možnost, že otevrou se před ním dveře dlužnického
vězení, a jenž okoušel s jakýmsi chtěným cynismem erotiky
všelikého druhu. Touži·i nejen intelektuálně, ale i smyslově dobýti
žádoucí a rozkvetlé ženy, ,která patřila jinému muži a která si
byla dobře vědoma své ceny, a nabízel jí v sázku celou svou
existenci i všecky své dosavadní závazky. Karolina Světlá však
již tehdy uměla svou hlubokou a citově opravdovou
sympatiovládati mravní, kázní a hleděla už tenkrát na lásku, v níž by

vůle opanovala nervy a smysly, jako na možnost mravního vze- 313