a Božena Němcová dala přísné karatelce za pravdu.
Nenastoupila ovšem ani po roce 1850 cesty, kterou jí nadšená hoditelka
tak důtklivě doporučila a která znamenala v podstatě cosi
mnohem vyššího než pouhé opuštění národopisné drobnomalby a
pokrokového žurnalismu, v čemž si Němcová do roku 1851 tolik
libovala, - v hovoru vystoupila základní různost obou žen, která
měla po celé století zůstati takřka bytostným protikladem českých
žen básnířek. Právě tím jest onen dramatický rozhovor z
prosince 1851 tak památný, že v něm střetl se typ básnířky naivní,
přírodní, bezprostřední, s typem ženy reflexivní, krajně osobní,
přemítavé a složité.

Božena Němcová jest pravý genius ženské naivnosti, která
se nedala ničím porušiti a přehlušiti. Dceru zachovalého
pohorského kraje a rázovitého pohraničního lidu mohlo tolik různých
vlivů a dojmů svésti s cesty přirozené bezprostřednosti;
pokoušely se o to, ale zcela marně. Neztratila ze své mladistvé, ba
přímo jarní přirozenosti ničeho ani v panských kruzích galantního
dvora ratibořského, ani mezi učenci a spisovateli, které poznala
ve vlastenecké a romantické Praze. Ač přijala do duše mnoho
dojmů a podnětů z básnictví romantického, ač nebyla nepřístupna
filosofickým myšlenkám, do nichž ji přátelé stále zasvěcovali, ač
četla s hlasitým souhlasem mladoněmecké hoditele společenského
přerodu, přece zachovala si vždy naivní svou mysl, přirozené své
instinkty, svěží mladistvost venkovanky a dcery volné přírody;
ani nejtrpčí zkušenosti, ani nejbolestnější zklamání nesetřely
tohoto vonného pelu s její bytosti. Ve všech dílech Boženy
Němcové, která j sou při veškerém realistickém pozorování pohádkami
mladosti a selankami věčného jara, najdou se ženské postavy jí
podobné, jež bezprostředností pudovou, čistotou citovou,
mladistvým kouzlem svého zjevu přinášejí do života jas, lásku, teplo
- sebe samu zpodobila básnířka v nich ve všech, jmenujtež se

808 Baruška či Katuška Žatná nebo Verunka z »Cesty s pouti«, nebo