na důraznosti, tím ztrácívají postavy na plastice. Karolina
Světlá, která sledovala G. Sandovou na cestě konstruktivní
tendence, nevyhnula se zcela těmto úskalím. Božena Němcová však
byla příliš vyzbrojena pozorovatelskou zkušeností a příliš
prosycena oním blahodárným romantickým naturalismem, že
neztratila rovnováhy; figury jejích povídek jsou tak pevně a
zákonně postaveny, že jim neublíží ani zařazení do toho, onoho
programového plánu; přerůstají prostě přes něj. Ovšem,
nesmíme zapomenouti, že se Němcová v podstatě vůhec nedotkla oné
formy, kde toto nebezpečí' hrozí teprve ve své neodbytnosti, totiž
románu; chystala se k němu mnohokrát. Učinila náběhy, a přece
nakonec zůstala jasnou a šťastnou vypravovatelkou kratších,
přehledných, souměrných povídek.

Čemu se máme u této složité literární bytosti obdivovati
nejvíce? Jejímu skoro báchorkovitému romantickému naturalismu?
Či spíše síle a přesnosti národopisného pozorování? Nebo
myšlenkové odvaze, u tehdejších žen výjimečné, s níž se ponořila
do hloubání o filosofických a společenských otázkách? Nebo
onomu jistému a neporušitelnému instinktu hásnickému, který
ji vždy ochránil před uměleckým bludem? Byli bychom nejen
krátkozrací, ale i k Boženě Němcové nespravedliví, .kdybychom
nepochopili, že výše než tyto složky její individuality stojí onen
jednotící princip, který dovedl syntheticky překlenouti kontrasty
a jenž byl literární obdobou oné vnitřní vÍ'tězné síly životní,
která ze ženy trpící, pokořené, churavé a nuzné činila vždy
jasnou a věřící vyznavačku života, jeho radostnou a plesnou
pěv
kyni. (1912.)

306