mohl uskutečniti svůj plán, aby po částech byla podána v
»Pražských Novinách« encyklopedie politická, zavinily to především
trapné censurní poměry.

Havlíček pevně ovládal vzácný a křehký nástroj, jehož bylo
nevyhnutelně potřebí k buditelství lidovému: lidovou řeč a
lidový sloh. Jeho silně vyvinutá schopnost rozumová vedla jej
k vyjadřování podstatných rysů myšlenkových způsobem
přesným a jasným; jeho břitký vtip solil a kořenil myšlenky ostrou
a dráždivou příchutí; jeho nevšední smysl pro účelnost volil
vždy formu úsečnou; Havlíček nebyl epigramatikem jen v
žahavých svých verších, nýbrž i v žurnalistické své próze. Miloval
a správně chápal stilovou původnost národní písně české, její
rychlý spád, její pointovaný vtip, její průzračnou slunnost, nač
před ním uhodil již s tak skvostnou básnickou intuicí spřízněný
s ním Čelakovský. Na Rusku literární škola »naturalistů«, S
velkým tvůrčím duchem Gogolovým v čele, upozornila Havlíčka,
jak lze vykořistiti dar reálného života i reálného jazyka pro
literaturu a vytvořiti odtud skutečné umění realistické, které
má nejen svůj způsob nazírací, nýbrž i vyjadřovací. Studium
velkých německých a francouzských osvícenců, jmenovitě
Voltaira a Lessinga, ukázalo mu, že jasnost, koncisnost, břitkost
výrazu literárního není jen methodický nástroj, nýbrž přímo
zbraň. Za těchto vlivů vypracoval Havlíček svůj ryzí, mužný,
sečný a pružný sloh nejen z lidových prvků vytvořený, nýbrž
i pro lid určený a Íidem nadšeně přijatý: a v tvůrčí té síle
slohové jest také díl Havlíčkovy práce lidově výchovné a osvětové.

Lze si posléze položiti otázku po konečných výsledcích
Havlíčkových snah lidově osvětových a vzdělavatelně výchovných

a zkoumati, kterou měrou Havlíček přispěl jimi k pokroku
národnímu. A tu hlásí se dvojí odpověď. Jedna zjišťuje sílu a
stupeň lidového uvědomení, probuzení, vzdělání, jež bylo dílem
Havlíčkovým: zapadlé horské vesnice přijaly jeho časopisy, 299