teřského jazyka v konversaci, pořádá ochotnická představení,
bojuje všude proti dvojjazyčnosti, vida v ní - v životě
soukromém - nikoliv nutnost poměrů, nýbrž nedostatek mravní
upřímnosti a rozhodnosti.

Na první pohled vůbec není rozdílu mezi touto drobnou
buditelskou prací Havlíčkovou v Německém Brodě a průměrnými
snahami ostatních organisátorů lidových ve smyslu obrození
národního na českém venkově; přihlédneme-li však blíže,
uznamenáme vzácnou potud promyšlenost, soustavnost a jednotnost této
Havlíčkovy práce. Zvláště jasně svědčí o tom jeho snahy ve
prospěch knihovnictví. Kdežto starší, naivnější buditelé
rozhazovali a rozšiřovali české spisy v lidu nahodile, dobrodružně,
maně a bez programu, jak svědčí vysoce charakteristické
příklady poněkud groteskních protichůdců Koniášových Řehoře,
Šmidingra a Krolmusa, hledá uvědomělý Havlíček potřebný a
případný orgán pro tuto činnost a nalézá jej v lidových
bibliotékách, jež opětně míní organisovati, sjednotiti, uceliti. Tato
snaha Havlíčkova má typický dosah: dotud bibliotéky, zřízené a
vydržované státem, církví, duchovními řády, kavalíry, jsou
výlučné, absolutistické, učenecké bašty vzdělanosti knižní a
naukové, nyní v rukách obcí, spolků, jednotlivců mají se státi zdroji
laické, lidové, životní a veřejné vzdělanosti. Byť nebyl Havlíček
dospěl nad plán a osnovu, jak bylo přirozeno v době tísně a
tlaku hospodářského, mravního, politického, národního, přece
vrhl krásným rozmachem rozsevače zrní, z něhož některé v trní
bylo udušeno, jiné však přece vzklíčilo, třeba až později.

Když Havlíček přestěhoval se jako spisovatel a redaktor do
Prahy, neměl arciť času přikládati sám bezprostředně ruku

k drobné práci osvětné jako na venkově, ale zato ji organisoval
novinářsky. Otvíral rád sloupce obou svých listů, zejména pak
Pražských Novin, vycházejících v době občanského míru a klí- 297