KAREL HAVLíČEK - OSVĚTOVÝ BUDITEL LIDU

KDYŽ na podzim roku 1840 devatenáctiletý Karel Havlíček
vstupoval do pražského semináře, činil tento významný krok,
jenž byl v částečném sporu s proticírkevním a proti dogmatickým
názorem mladého filosofa, především proto, že viděl v
kněžském úřadě nejjistější a nejsnazší možnost pracovati mezi lidem
soustavně pro národní a veřejné uvědomění, které od vstupu do
Prahy mocně a účinně ovládalo jeho plány a touhy. Leč pevné
plány statečné vůle příliš záhy se ztroskotaly o poctivou
důslednost břitkého rozumu, a Havlíček počal hledati nové formy pro
svoje buditelské úsilí; chtěl býti učitelem, chtěl býti profesorem
a posléze, odloživ i tyto možnosti, zvolil nejúčinnější povolání
ve službě lidového buditelství: spisovatelství a novinářstvÍ.
Několik let mezi vyloučením z bohosloví a ujetím se redakce
Pražských Novin vyplnil Havlíček přípravou k novinářství a
spisovatelství, a příprava ta podložena jest jednotící organisační
myšlenkou.

Havlíček, jenž celým původem, celou povahou, cdým
názorem hlásil se k lidu, shledával se zklamáním promíšeným
nevolí, že obrozenské snahy české, jak je formulovala léta dvacátá
a třicátá, kdy výsledky výlučných snah učeneckých a básnických

294 počaly pronikati do života, zůstávají naprosto cizí vrstvám ven-