zvuky a ohlasy svou účast na osudu člověkově. A toho tajemství
neznal v našem básnictví nikdo lépe než Erben - a jeho
antipod Mácha. To jsou naši dva první krajináři, onen spíše kreslíř
~stré, plastické, charakteristické linie, tento více malíř kolorista,
štětce od díla k dílu bohatšího. Snad rozdíl jich spočívá ještě
hlouběji: Erben, ctitel typického, hledá v české přírodě
nejcharakterističtější scenerie a potlačuje svoje osobní zření,
Máchovi, náladovci a impresionistovi, jde tu o krajinné zrcadlení
vlastního nitra. Erbenovský výsek přírody zavolá na vás sám,
bez zvláštních duševních předpokladů: nejsou ty zhuštěné
krajinářské a přírodní obrázky Erbenovy, kterých nezapomenete
do smrti, až klasicky normální? Jsou to malá arcidílka, jež
vypracována o sobě, stačila by na slávu básnickou; ale oč větší
chvály zaslouží proto, že přiléhají tak zákonitě k celku
poetickému!

Erbenova methoda pracovní, která staví jej jako umělce tak
vysoko, mířila vždycky k tomu, aby všecky dobře odvážené a
až ke dnu vyčerpané prostředky básnické stály ve službě
konečného organického celku. Erben měl schopnost státi se v
nejedné věci básnickým virtuosem (a nedostalo se mu oné šíře
ducha, která před virtuositou chrání), virtuosem ve veršovém
krajinářství, v charakterisační zvukomalbě, v hospodárném
soustředění zkráceného výrazu, v rozmarné hře asonance a rýmu.
v opakování příznačných motivů atd. Avšak Erben, kterému
šlo vždy o typ a nikdy o zrůdu a odrů·du, vždy o linii a nikdy
o arabesku, vždy o dramatičnost a nikdy o překvapující střižení
děje, pohrdl slávou příliš lacinou a pracoval s krajní
svědomitostí a s nejvýše klidnou jistotou na organickém rozvití všech
ryze básnických prvků dramatických svých balad ... tvořil těžce,
pomalu, leč svrchovaně poctivě. Proto právě ti básníci, kterým

292 šlo nade vše o literární poctivost, přilnuli k němu jako k svému