svých zásad v epice a tak se odklonil od postupu Čelakovského
z »Ohlasu písní českých«. Vznětlivý, kypící, neklidný
Čelakovský, v němž všecky dobře míněné pokusy o pedanterii nedovedly
umlčeti temperamentu uměleckého, byl subjektivista ven a ven;
měl ke všemu vášnivý a bezprostřední vztah a musil jej vždy
znovu, ať kteroukoliv formou projeviti - ať chtěl, co chtěl,
psal lyriku, tu jarou, svěží, jasnou sluneční lyriku, pro kterou
ho nepřestáváme milovati - a čísti, i když se nám jeho
antagonista Kollár stal úctyhodným, ale nestravitelným klasikem.
Erben, ač byl mistr básnické nálady, ač rozuměl řeči přírody,
byl pravým protikladem poety lyrického; v celém jeho tvoření
nenajde se bezprostřední a nutný výtrysk vnitřní bytosti,
nenajde se lyrická zpověď, nenajde se rytmické uvolnění citového
napětí. Naopak, všude osobnost ztrácí se za objektem, básník mizí
pod dějem, srdce se podřizuje slohové kázni uměleckého rozumu;
nemůže býti většího kontrastu k Máchovi, který v zpěvním
subjektivismu zlyrisoval vše, básnickou povídku i romantické
drama, historický román i novelistickou krajinomalbu. Erbena k
epice vedlo tedy samo duševní ustrojení, a nebylo ani třeba
Langrových bystrých vývodů o výlučné oprávněnosti epiky a nikoliv
též lyriky v duchu lidovém, nebylo třeba prudkého, byť
syrového podnětu Kalinova, aby Erben soustředil svůj zájem na
baladu námětu i slohu prostonárodního.

Erben jest náš klasický baladik, nikým posud nepředstižený.

Řekne-li se o něm: »hle, český Biirger«, povědělo se tím cosi
velmi nepřesného a lichého. Biirger se vší výbojnou silou úsečnc
své epiky neznačí více než průpravný stupeň baladiky Goethovy,
která teprve má ethos i pathos, jakých na baladě požadujeme;
ale Erben není pro nikoho průpravným stupněm, není vůči
nikomu provisoriem, ani vůči Nerudovi - neboť Nerudovi
přísluší spíše český název definitivního klasika české legendy v
pro
290 stonárodním duchu. Balada Erbenova založena jest na obou zmÍ-