srovnávacího badatele rysy společné a jednotné. Erben tíhl vždy
a všude k základním typům; dovedl je vystopovati pozornou
komparací; dovedl je zkombinovati ze zlomků a trosek; a
především dovedl je silou tvůrčí intuice uhodnouti za formou
zastírajíd a v podání porušeném. Jen tyto základní, typické rysy
z poesie lidové chtěl Erben vždy přenášeti do umělé literatury;
z nich uvil uvědoměle a vkusně svou »Kytici«. Ale Erbenův
postup při hledání a propracování těchto typických motivů byl
nesen romantickou dvojí tendencí, jíž zůstal věren Erben
národopisec jako Erben básník. Věřil, že na dně veškeré slovesné
tradice lidu slovanského šeří se zbytky pradávného,
předkřesťanského bájesloví; že báchorky a pověsti jsou matným, ale
nesporným odleskem starobylých mytů; že ve zvykoslovném
bohatství lidového života zachránily se předhistorické formy
náboženských obřadů na počest, k zažehnání, k usmíření živelných
božstev. V tom byl Erben nejen žákem Jakuba Grimma, ale i
vyznavačem teorií, jež v Čechách hájili K. S. Amerling, J. I. Hanuš
a jimž dovedl tak statečně vzdorovati jasný duch B. Němcové.
Avšak právě jako B. Němcová, jeho ctitelka a přítelkyně, byl
i K. J. Erben přesvědčen, že lidové podání' prostonárodní je
řízeno velkými a čistě humanitními zákony, že toto ethos vítězí
v epice lidové všude, a že tedy jen ten básník přiblíží se k
lidovému duchu, který osnuje své dílo právě na ideích mravního
řádu, jaké lid vyznává a stále mění v čin. V tom jest Erben
ryzím Rousseauovcem, naplněným světlou věrou v přirozenou
dokonalost a mravní, svrchovanost prostého člověka, v tom jest
i učitelem našich vesnických romanopisců, hlavně Karoliny Světlé,
která chce rozvrácenou společnost ozdraviti vznešenými etickými
postavami z venkova ... Bůh je v lidu.

Z těchto romantických předpokladů zbudováno jest v
sklad
bách epických i Erbenovo dílo básnické, opřené o pevné pilíře
vědeckého poznání lidové poesie. Není náhodou, že Erben užil 289

19