roveň jest vědeckým epikem, obracejícím se úspěšně k
posluchačstvu složenému z celého národa.

V podání' Palackého stává se naše historie monumentální:
všecko veliké a vznešené z ní vystupuje před zraky národa v
mohutných rysech a volá k následování a nápodobě; velicí mužové
minulosti znamenají poMdku a závazek; mravní síly, které se
projevily v periodách duševních vítězství, rozněcují tvůrčí
činnost a vzpružují národní vůli; přítomnost se zjevuje jako pouhý
most mezi slavnou minulostí a důstojnou budoucností; všecek
nicotný a pohodlný materialismus okamžiku jihne jako pára a
kouř před paprsky takového dějinného ideálu. Palacký se však
nespokojil s tím, aby historii takto vykládal, nýbrž sám se
snažil uskutečňovati pobídky, které statečnému srdci dějiny
dávají ....:... proto vstoupil roku 1848 a pak opětně po obnovení

ústavního života roku 1861 do arény politické, kde sám
pomáhal dělati dějiny. O Palackém politikovi, jenž Palackého
historika doplňuje, nechceme tu mluviti; stálý konflikt
programu státoprávního se snahami národně federalistickými a ideálů
austroslavistických s požadavkem historicko-politické
individuality zemí, v němž se Palacký třicet let stravoval, ukázal, že
velká osobnost nevylečitelného idealisty volí i v praxi obecné
koncepce před reálním pozorováním poměrů. Jako politik chtěl
Palacký nejinak než v literatuře, ve vědě a ve filosofii opětně
navázati přestřiženou nit historické tradice; nechceme
rozsuzovati, zda zvolil si k tomu cestu zcela správnou. I kdyby bylo
popřeno,že učenci a filosofovi chybělo specifické nadání
výkonného politika, bude s povděkem připomínáno, jakým
ideálním nadšením pro nejvyšší statky člověčenstva povzbuzoval
Palacký českou politiku při jejích prvních, neobratných
krůčcích dětských; co vykonal pro naši publicistiku, kde si vychoval
za spolupracovníka a mluvčího Karla Havlíčka; kolik provedl

jako veřejný organisátor. 285