niklo apriorní pojetí při charakteristice osoby, směru, strany,
jmenovitě když Palacký, jako pravý syn své doby, nepohrouzil
se do studia dějin sociálních, hospodářských a právních. Tyto
nedostatky byly a jsou dalším historickým badatelům podnětem,
aby dějiny Palackého revidovali, doplňovali a přezkoumávali,
- a při každém takovém podniku znovu je uvede v podiv a
obdiv, jak hluboce jest arcidHo Palackého založeno, jak klasicky
učleněno, jakým silným dechem dějinné velikosti neseno.

Celé jeho slovesné provedení mluví o spisovateli vzácné
čistoty a přísné krásy. František Palacký vyrostl nad biblí, jejíž
slohová plnost a jazyková důstojnost vlivně působila na jeho
řeč. Vzdělal se čtením velkých filosofů a dějepisců, hlavně
germánských, a přijal od nich umění jasné disposice a přehledného
podání i abstraktních pomyslů. Osvojil si širokou a rozvitou
mluvu našich starých prosaiků z XVI. a XVII. věku, v jejichž
slohu se mísí prvky biblické a humanistické. Mladistvé pokusy
básnické daly jeho řeči lesk a obraznost, období politické vtisklo'
jí ráz řečnický. A tak i jako mistr slova sloučil Palacký
syntheticky dva různé směry našeho obrození: jako staromilci na
rozhraní XVIII. a XIX. věku zachovával stále tradiční souvislost
se starým jazykem spíše bratrským než veleslavínským; ale jako
škola Jungmannova, s níž se neshodoval v hromadění
novotvarů, tíhl k tomu, aby každý abstraktní pojem byl plně česky
vyjádřen. Na rozdíl od nejednoho Jungmannova stoupence píše
Palacký jazykem prostonárodně srozumitelným a spolu naukově
přesným; teprve jím se dovršuje zlidovění vědy české, které
hlásala Jungmannova družina proti vědeckému a nenárodnímu
exklusivismu Dobrovského. Jazyk Palackého, důrazný a obrazný,
'prozrazuje převahu spekulativního živlu nad živlem
pozorovacím; kloní se k rozvětvené Hři a k pathetické plnosti; svou
vznešenou pádností, monumentálním klidem, lahodnou jasností,
lad
284 ným souměrem slouží dokonale filosofickému mysliteli, jenž zá-