speciální práce se obracely se zdarem k dějinám reformačním.
V životním díle Palackého, v »Dějinách národu Českého v
Čechách i v Moravě«, stává se vylíčení husitství i bratrství
vlastním středem a nabývá proti původnímu plánu jak většího
rozsahu, tak složitějšího prohloubení, jmenovitě od chvíle, kdy
prvotní národnostní pojetí husitství ustupuje koncepci smělejší
a filosofičtější: nejde pouze o zápas mravní síly s násilnou
hmotností, nýbrž daleko spíše o boj svobodného poznání s
autoritou. Jestliže dříve při mykal se Palackého filosofický výklad
českých dějin velmi těsně k národní romantice, navázal nyní
na emancipační myšlenkové úsilí období osvícenského, které
volalo do zbraně rozum proti každé autoritě, ohmezujíd
svobodné hadání.

Dílo, které uskutečnilo tyto smělé a důsažné apriorní ideje,

jest i provedením úchvatné: velký učenec podává si v něm ruku

s velkým spisovatelem. Palacký podnikl mnohonásobnou práci
průpravnou a pomocnou z oboru staročeského místopisu,
genea
logie a diplomatiky: vydal řadu pramenů i dokladů; vyšetřil
rozborem co nejbystřejším několik sporných otázek v
důmyslných monografiích; v tom ve všem byl pokračovatelem a
dovršovatelem Dobnera a Dobrovského, ale zároveň učitelem a
vůdcem mladšího pokolení historického. Práce ty neměly pro
Palackého pouze význam nutných pomůcek a průpravných
cvi
čení, nýbrž sloužily též jeho snaze o harmonické ucelení
život
ního díla; bez ukázněné práce analytické a kritické, bez
drob
ného šetření a trpělivého luštění byl by snadno upadl, jak sám

cítil, do přílišné povšechnosti velkých koncepcí, do předčasné
synthesy, svádějící až ke schematice, do nábožensko-filosofického
přehlížení a podceňování faktů, které přece v dějepise mají
vystupovati v barevné rozmanitosti jevového dění. Nevyhnul

se úplně tomuto úskalí, které hrozívá všem velkým myslitelům:
nejednou předhonila koncepce historické pozorování, leckdy pro- 283