starších historiků. Ale kdežto přísně rozumoví osvícenci
nepostoupili nad analysu, pomýšH Palacký velmi záhy na synthetické
podání v duchu pragmatickém a pod zorným úhlem oněch
myšlenkových směrů, které přinesl západoevropský romantism do
Slovanstva a do Čech. Ši,roce založené dějiny národní, jimiž záhy
nahradil plán »popsání Husitstva«, mají sledovati cHe, které
hlavně Jungmann byl vytkl české literatuře. Z vědeckého poznání
minulosti měla temeniti vlastenecká důvěra v budoucnost; český
dávnověk měl býti pomůckou k uvědomělému poznání našeho
místa ve Slovanstvu; všecko Hrčení velkých dějů našich předků
mělo býti prodchnuto silným citem národnostním. Tyto ryze
romantické ideje, jež živily se od dob Durychových z teorie
Rousseauovy a Herderovy, uvedl Palacký, jehož spekulace byla
vyšlmlena v anglickém a německém idealismu, v jednotnou
filosofidějin. Hlásí se v ní odvážný ideolog odchovaný protestantismem,
nadšený Slovan, zkrášlující si povahu svého kmene, přísný etik,
pro nějž smyslem života jest najíti mravní řád.

Celé dějiny národní, které Palacký odhodlal se sledovati do

r. 1526, nikoliv však v době největšího pokoření bělohorského,
zjevují se mu jako odvěký zápas Slovanstva na půdě české s
plemenem germánským; dle věčného úradku božského jest to stálý

spor mravnosti s hrubou hmotností a s násilím. Kdežto dějepisci
XVIII. století, na př. zastaralý Pubička a osvícený PelcI, velebili

věk králů z rodu Přemyslova a dobu Karla IV. jako zlatá období
našeho národa, spočinulo oko romantického myslitele a
uvědomělého potomka Českých Bratří se zalíbením a pýchou na jiných

třech periodách našeho dějinného vývoje. V pravěku českém a
slovanském, neporušeném řády západními a neznajícím
nevolnictví, viděl syn venkova a čtenář Rousseaua blaženou rolnickou
selanku demokratické svobody; nejinak rýsoval slovanskou
dávnověkost v nadšeném apriorismu Jungmann, když psal úvodní
charakteristiky k »Historii literatury české«; nejinak snili o věku 2iH